Říká se, že kdo nežárlí, nemiluje. Vše má ale své hranice. I láska. A především žárlivost. Kde ale tyto hranice jsou? Kdo je určuje? Kdo nám říká, jak se máme cítit?
Spolu každou možnou vteřinu
S Evou jsem se seznámil před 3 lety v kině. Byla tam sama a já taky. Vlastně jsme se potkali už ve frontě na popcorn, v kině jsme pak seděli vedle sebe. Od té doby jsme spolu. Poměrně brzy jsme se sestěhovali. Já bydlel u rodičů, ona sdílela byt se dvěma kamarádkami, tak jsme si pronajali malý jednopokojový byt jen pro nás dva.
Já jsem spíš introvert, dávám přednost společnosti jen mé přítelkyně. Ze začátku to bylo hrozně fajn, byli jsme spolu téměř pořád. Jakmile jsme přišli z práce, už jsme se od sebe nehnuli.
Pak ale Eva začala tu naši pohodu narušovat svou online konverzací s údajnými kolegyněmi a kamarádkami z práce. Říkala, že potřebuje trochu vzduchu. Že chce i jinou společnost, než jen mou. Že se potřebuje socializovat.
Proč najednou potřebuje kamarádky?
Zdroj: 123RF.COM
Jednou nepřišla z práce domů, tak jako obvykle. Prý šla s kamarádkou nakupovat. Ano, napsala mi sice ještě, když byla v práci. Ale zpozorněl jsem. Co ta náhlá změna? Z nákupů přišla a měla nové svůdné spodní prádlo. Vůbec mi ho nechtěla ukázat. Bylo mi to celé podezřelé, tak jsem na ni uhodil: „Kdo ti to prádlo koupil?“ viděl jsem rudě. Určitě mě podvádí. Proč by jinak tak náhle změnila plány? A co mělo znamenat to s tím prádlem?
Později mi vysvětlila, že to mělo být překvapení na večer a že mi ho chtěla ukázat až na sobě. I výpis z karty mi ukázala.
Pochybnosti ve mně ale stále jsou. Chodí totiž ven stále častěji. Údajně s kamarádkami, s maminkou. Ale dřív to nedělala. Co se to s ní stalo?
„Co se to stalo s tebou?“ vykřikla na mě, když jsem ji zase večer doma zpovídal. „Jsi paranoidní, čím dál tím víc.“
Ano, vím, že mi vždycky píše, když někam jde. Ale nemůžu si pomoct. Miluji ji a strašně se bojím, že o ni přijdu. Nemám ani žádné kamarády, nepotřebuji je.
Kdykoliv mám příležitost, podívám se jí do mobilu. Nemá ho zaheslovaný, takže do něj mám přístup kdykoliv. Dokonce přede mnou nechává otevřený svůj notebook, zůstává přihlášená na Facebooku i e-mailu.
Bijí se ve mně dva pocity. Když jsem s ní, říkám si, že mi nelže, nepodvádí. Ale když je pryč, tak mě sžírá pocit, že se mi těmito gesty vysmívá.
Sledoval jsem jí na údajný oběd s mámou
Zdroj: 123RF.COM
Jednou už jsem to nevydržel a sledoval jsem ji. Prostě jsem musel. Ráno, než odešla do práce, mi řekla, že půjde na pozdní oběd s maminkou, tak ať na ni nečekám. Bylo mi to podezřelé. Proč mi neřekla, abych šel taky? A proč na tom obědě plánovala být tak dlouho, že na ni nemám čekat?
Sledoval jsem ji až do hotelu. V tu chvíli mi bylo vše jasné. Mé obavy se určitě potvrdili. Šel jsem za ní, když jsem ji uviděl, jak se na recepci objímá se starším mužem. Usmívali se na sebe, dali si pusu na tvář a posadili se ke stolu, z něhož jsem viděl jen roh. Zatmělo se mi před očima. Cítil jsem, že musím jednat. Rozrazil jsem dveře, vletěl tam jak tornádo… A uviděl zbytek stolu. A zbytek její rodiny. V tu chvilku jsem si vzpomněl, kde jsem toho muže kdysi viděl. Je to její strýc, který přijel na otočku na návštěvu. Připadal jsem si jak blázen. Její otec jen procedil skrz zuby „Vypadni!“ Eva neříkala nic. Jen seděla a koukala do stolu.
Domů se už nevrátila
Od té doby, je to pár dní, jsem ji neviděl. Napsala mi, že bude nějakou dobu u rodičů, protože si potřebuje srovnat myšlenky. A že bych se měl nad sebou zamyslet.
Ano, za ten incident v hotelu se stydím. Pořád si ale říkám, jestli to opravdu přeháním, nebo jsem alespoň trochu v právu…
Autor: Jana Janáčková
