Dominik (58): Na naší chatě se stalo něco strašného. Po tom, jaké hrůzy se tam děly, byste tam už nevstoupili

od Nikola Jaroschová
2 minuty čtení
muz smutny
Zdroj: Shutterstock

Máme chatu na okraji města, kam s manželkou rádi jezdíme na jaře a v létě užívat si klid a odreagovat se od shonu, který nás celý rok provází. Co se ale v zimě z naší útulné chaty stalo, to jsme nečekali. Přesně vím, kdo za tím vězí.

Článek byl zpracován na základě příběhu čtenáře. Fotografie jsou pouze ilustrační a jména osob byla na žádost čtenáře pozměněna.

Mám k té chatě citový vztah

Moji rodiče si chatu zbudovali vlastními silami už kdysi dávno. Jako malý jsem jim dokonce pomáhal ji stavět. Vzpomínám si na tu dobu moc dobře. Tatínek pořád něco opravoval a vylepšoval a moje maminka se starala o zahrádku.

Každý víkend jsme tam jezdili z města, opékali špekáčky a udili maso. Dokonce se tam tehdy scházela i parta kamarádů mých rodičů a tajně se tam bavili o minulém režimu, samozřejmě ne v dobrém.

Protože jsem na té chatě vyrostl, nikdy by mě nenapadlo ji prodat. Když mi kdysi otec předával klíče, slíbil jsem mu, že se o celý pozemek i s chatou dobře postarám.

Naše dcera nadšení nesdílela

Když se nám narodila dcera Lucie, myslel jsem si, že bude jednou manželce pomáhat na zahradě a bude ráda, že tam s námi může taky trávit čas.

Bylo to tak ale jen do určité doby. Když jí začala puberta, dostala se do party, která pro nás byla noční můrou. Začala brát drogy a s tím přišly další problémy.

Utíkala nám z domu a častokrát jsme ji hledali celé dny a noci. Měli jsme o ni hrozný strach, aby se jí něco nestalo, ale nedala si říct. Nebylo jí pomoci, přestože jsme se snažili. Ve dvaceti letech odešla z domu a od té doby jsme ji neviděli.

Na jaře na nás čekalo nemilé překvapení

Přes zimu jsme se skoro smířili s tím, že je naše dcera dospělý člověk a že si vybrala život, jaký chtěla. Pořád to pro nás bylo samozřejmě bolestivé, ale po letech trápení jsme zkrátka tak trošku rezignovali.

Brzy zjara jsem jel poprvé po zimě zkontrolovat chatu. To, co jsem tam našel, mě zděsilo. Všechno bylo rozházené, byla tam improvizovaná kamna, nábytek rozbitý a napůl spálený, všude hrozný nepořádek.

Nejhorší bylo, že jsem na zemi našel asi šest nebo osm použitých injekčních stříkaček. V tom okamžiku mi došlo, kdo asi naši chatu přes zimu obýval. Určitě to byla Lucie.

Ta napůl zničená chata mě tolik u srdce netrápila jako ten pocit, že dcera klesla na samé dno. Malou útěchou pro mě ale bylo, že alespoň přes tu zimu mohla být v teple.

Autor: René Podhrázský


Související články