David (28): Po škole jsem neunesl tíhu života. Řeknu vám, jak jsem se z toho dostal

od Adéla Vocetková
3 minuty čtení
muz vousaty
Zdroj: Shutterstock

Nejdřív jsem si myslel, že tu školu ani nedodělám. Chyběla mi motivace a netušil jsem, co se mnou bude dál. Celý svět se mi najednou sesypal. Pak ale přišel zázrak, díky kterému zase můžu stát na vlastních nohou.

Článek byl zpracován na základě příběhu čtenáře. Fotografie jsou pouze ilustrační a jména osob byla na žádost čtenáře pozměněna.

Neměl jsem snadné dětství

„Když mi bylo asi sedm let, museli jsme i s mojí sestrou jít do dětského domova. Dodnes si pamatuji tu chvíli, kdy nás naše matka nechtěla předat sociální pracovnici. Byla hodně pod vlivem alkoholu.

Musela nás dokonce i odtrhávat Policie. Myslím si, že to na nás zanechalo velké následky,“ započal smutně náš čtenář své vyprávění.

Další neštěstí bylo, že Davida a jeho sestru dali každého do jiného dětského domova. „Hodně jsme na sobě lpěli, byli jsme si odmalička oporou. Když jsme byli spolu zavření v pokojíčku, utěšovali jsme se vzájemně. Hlavně teda mě utěšovala moje starší sestra.“

Bohužel jejich přání, aby je nerozdělili, nikdo nevyslyšel. „Byli jsme malé děti, nikoho to nezajímalo a taky jsme neměli možnost se nijak setkat, nezmohli jsme s tím nic. Často jsem na sestřičku myslel a brečel. Ty začátky byly nejhorší.“

Snažili se nás připravit na život

David si na dětský domov postupně zvykl a po dokončení základní školy šel do učení na číšníka. „Docela mě bavila ta práce s lidmi. Praxe mi šla nejvíc. Pořád jsem se ale nemohl soustředit na učení. To mi opravdu nešlo,“ sdělil.

Dle jeho sdělení se tety v dětském domově i různí psychologové snažili děti připravit na to, co je čeká, až dostudují a nebudou už moci dál v domově bydlet.

„Moc jsem tomu pořád nepřikládal váhu, říkal jsem si, že to nějak bude. Jenže jsem nebyl připravený na to, že se o mě pak už nikdo nepostará,“ dodal.

Potkal jsem špatné lidi a šlo to z kopce

Když musel opustit dětský domov, pomohli mu alespoň najít bydlení na ubytovně. „Chvíli jsem tam byl a snažil se najít si práci jako obsluha v restauracích nebo hospodách. Když ale viděli, že jsem vyrůstal v dětském domově, nikam mě nechtěli vzít,“ posteskl si.

Po pár měsících marné snahy získat zaměstnání došly Davidovi peníze a z ubytovny ho vystěhovali. Odešel jen s jednou igelitkou oblečení a bez peněz. „Byl jsem na ulici. Hrozně jsem se styděl za to, jak jsem neschopný. Naštěstí přicházelo léto a nemusel jsem mrznout.“

Dále nám sdělil, že začal hodně pít. Hlavně levné víno, na které se vždycky peníze našly. „Byla ze mě doslova troska. Moji souputníci na ulici neměli žádnou motivaci s tím něco udělat a mně postupně docházela chuť něco se sebou dělat.“

Musel jsem se z toho dostat

„Řeknu Vám popravdě, už jsem si myslel, že se z toho nevyhrabu. Pak jsem si ale promluvil s jednou paní z charity, která mi vysvětlila, že jsem ještě mladý člověk a mám celý život před sebou, že toho můžu hodně dokázat.“

David díky své poradkyni dostal znovu chuť žít. Pomohla mu přihlásit se na odvykací léčbu na jednu farmu. „Ze začátku to bylo náročné. Pravidelný režim a tak. Když jsem si ale zvykl, začalo se mi tam líbit. Starali jsme se o zvířata a často mluvili o svých problémech a pocitech.“

V komunitě se David spřátelil s mužem, jehož otec vlastní malý penzion na horách. „Stali se z nás nejlepší kamarádi a Michal mě později při návštěvě jeho rodičů seznámil i s nimi.

Jeho otec mi nabídl, že jakmile léčbu dokončíme, můžu i s Michalem pracovat u něj v penzionu. Okamžitě jsem tu nabídku přijal a už tam pracuji i bydlím několik let. Hory jsem si zamiloval a začal nový život,“ dodal na závěr s tím, že se rozhodl najít i svoji sestru.

Autor: René Podhrázský

Související články