Někdy člověku jedna hloupá situace zůstane v hlavě roky. Bořek nikdy neměl problém se strachem. Říká o sobě, že je kus chlapa a je zvyklý chodit domů za temných nocí parkem. Jenomže právě v tom parku se jednou k večeru odehrálo něco, na co jen tak nezapomene.
Článek byl zpracován na základě příběhu čtenáře. Fotografie jsou pouze ilustrační a jména osob byla na žádost čtenáře pozměněna.
Ten den šel Bořek z práce. Byl unavený a těšil se, až se natáhne. Nebyl ještě večer, ale moc lidí ani tak v malém parku nebylo. Muže, který šel proti němu, si téměř nevšiml. Až když byl čtyřicátník dostatečně blízko, promluvil. A Bořek nejprve nechápal.
„Muž se mě zeptal na jméno, a když jsem mu odpověděl, že jsem to opravdu já, řekl mi, že před chvílí od mého domu odjela záchranka. Syna prý na ulici srazilo auto a je to s ním vážné. Běžel jsem domů jako o závod. Když jsem tam ale doběhl, Matěj si hrál před domem a manželka vedle něho okopávala záhonek.“
Manželka nechápala, o čem mluvím
Bořek doběhl celý zadýchaný k chlapci, objal ho a ptal se, zda se něco nestalo. Jeho žena na něho zírala jako na přízrak. Když se ho pak ptala, co by se mělo stát, divil se, že o ničem neví.
„Převyprávěl jsem jí, co se v parku dělo. Že jsem se dozvěděl, že Matěje srazilo auto, a běžel jsem rychle domů. Tím jsem sice vysvětlit svoji zadýchanost, ale ona stále nerozuměla ani slovu.
Řekla mi, že Matěj si celou dobu hraje na zahradě, na ulici vůbec nebyl, jsou neustále spolu a žádná nehoda v ulici nebyla. Takže neexistuje ani možnost, že by se muž spletl a zaměnil Matěje s jiným chlapcem.“
Bořek byl zmatený, ale zároveň cítil obrovskou úlevu. Když se později trochu uklidnil, přemýšlel, co se v parku stalo. Jenomže na žádné vysvětlení nepřišel.
„Nakonec jsem si řekl, že si ze mě ten muž dělal jenom legraci. Ale jak mohl znát moje jméno? Jak věděl, kdo je můj syn? Já ho nikdy předtím neviděl. A vlastně ani nikdy potom, abych se ho na to mohl zeptat zpětně,“ píše čtenář.
Domů už jedině poklusem
Od toho dne chodí Bořek domů z práce vždy rychlým krokem a plný strachu. Po parku se rozhlíží po neznámém podivínovi, ale bohužel marně. Ačkoli se nakonec smířil s tím, že to byl jenom hloupý vtip nebo omyl, cítí vnitřní neklid.
„Nikdy jsem moc nevěřil na nějaké náhody a záhadné příběhy, ale mám zkrátka pocit, že mohlo jít o varování. Možná to zní hloupě, ale cítím, že se něco stane, a každý den se bojím, kdy to přijde,“ vysvětluje.
„V noci velmi špatně spím, budím se, manželka mi už několikrát říkala, že bych měl vyhledat odbornou pomoc. Mně to ale přijde kvůli takové hlouposti jako nesmysl. Nejspíš mě to brzy přejde.“
Bořek si od toho dne váží každého okamžiku se synem desetkrát víc a věnuje se mu, kdykoli je to možné. „Miloval jsem ho vždycky, ale teď, když mám pocit, že bych o něj mohl kdykoli přijít, je to ještě silnější,“ popisuje.
Podle jeho slov cizí muž docílil toho, že si Bořek uvědomil, jak moc pro něho znamená rodina. Proč to ale musel udělat tak drastickým způsobem, to se nejspíš on ani jeho žena už nikdy nedozví.
Autor: Šárka Cvrkalová
