Zita si vždy přála vnouče. Když její dcera otěhotněla, byl to jeden z nejradostnějších dní jejího života. Těšila se, že bude babička, která se bude starat o malou holčičku a pomůže své dceři Kláře vychovávat dítě. Celé to ale dopadlo úplně jinak.
Článek byl zpracován na základě příběhu čtenářky. Fotografie jsou pouze ilustrační a jména osob byla na žádost čtenářky pozměněna.
„Když se narodila naše dcera Klára, byli jsme s manželem šťastní a dali jsme holčičce vše, co si mohla přát. Doufali jsme, že si i ona jednoho dne porodí dítě a bude mu skvělou matkou, jako já byla jí. Když otěhotněla, myslela jsem, že to její vztah s přítelem, se kterým se neustále hádala, stmelí,“ vypráví Zita.
Bohužel čtenářka vzápětí dodává, že se zmýlila. Vztah její dcery s přítelem se rozpadl a ona zůstala na miminko sama. I tak ale Zita doufala, že bude mít dítě skvělou matku a že ona sama bude moci vnučce dát jen to nejlepší. I v tomto ohledu ale byla na omylu.
Dítě vyrůstá ve strašných podmínkách
„Zita k nám ze začátku jezdila hodně. V šestinedělí potřebovala pomoci skoro se vším a já tu pro ni byla. Mrzelo mě, když pak najednou zůstávala ve svém bytě a tvrdila, že na nás nemá kvůli péči o dceru čas. Chtěla jsem jí pomoci,“ píše čtenářka.
Jednoho dne se Zita s manželem rozhodli dceru navštívit. I když se předem ohlásili, nikdo jim neotvíral a až po dlouhém zvonění konečně Klára vylezla ven s tím, že usnula. „Když jsme přišli dovnitř, všude byl nepořádek a celý byt zapáchal,“ popisuje Zita.
„Klára se omlouvala, že kvůli spánku nestihla uklidit. Jenže kromě toho, že nám nešlo do hlavy, jak mohla s brečící malou vedle sebe tak klidně spát, v bytě byl nepořádek ne za jeden den, ale za několik dní. Krabice od pizzy se válely mezi špinavými plenkami.
V postýlce plné chlupů ležel kocour. Když jsme se jí s manželem ptali, co to má znamenat, tak nám řekla, že malá v postýlce stejně nespí, takže je to jedno. Pak ale vzala z postýlky hračku celou od chlupů a podala ji dítěti na hraní.“
Nenechá si s ničím poradit
Zita se snažila své dceři nenápadně naznačit, že v takových podmínkách by dítě vyrůstat nemělo. Také Kláře vytkla některé další věci, které se jí zdály špatné. „Dcera žije v nepořádku a podle mě se o dítě nedokáže postarat,“ píše.
„Neumí malou utišit, mluví před ní sprostě, nechá ji klidně samotnou na posteli, když jde na záchod. Podle mého potřebuje něčí pomoc, a když nemá partnera, měli bychom to být my s manželem. Protože se o naši vnučku sama nepostará. Sotva se postará sama o sebe.“
Když ale Zita své dceři nabídla pomoc, ona se jen vztekala a rozčilovala. „Nenechá si poradit. Všechno, co jí řeknu, si udělá stejně po svém. Dokonce mi řekla, že přesně proto nás nezvala.
Že prý tušila, že ji budeme jenom kritizovat. Když jsme odjížděli, neměli jsme z toho ani trochu dobrý pocit. Pokusila jsem se jí ještě zeptat, jestli nepotřebuje peníze nebo něco pro malou koupit, ona ale odsekla, že si poradí sama.
Přitom ale dobře vím, že má sotva na jídlo. To dítě mezitím roste a už se skoro nevejde do toho, co jsme mu nakoupili před měsícem my s manželem.“
Neměla si ji raději pořizovat
Zita dodává, že je jí to celé strašně líto. Vnučku má ráda, ale bolí ji pomyšlení na to, v jakých podmínkách vyrůstá. „Když se dcera neumí o dítě postarat, neměla si ho snad raději ani pořizovat,“ dodává.
„Bylo by asi lepší, kdyby se nejprve naučila žít sama a až pak vychovávala nějakého dalšího člověka. Kdyby si alespoň nechala pomoci, ale z neznámého důvodu je na to najednou až moc pyšná,“ končí s příběhem čtenářka.
Autor: Šárka Cvrkalová
