Udělal jsem to naprosto automaticky a vzápětí toho litoval. V té chvíli mi totiž nedošlo, že jen krůček ode mě stojí moje malá vnučka Simonka. Na její pohled do smrti nezapomenu. Tohle jsem neměl dělat!
Článek byl zpracován na základě příběhu čtenáře. Fotografie jsou pouze ilustrační a jména osob byla na žádost čtenáře pozměněna.
Syn a jeho žena k nám dali vnučku Simonku na víkend, měli jsme ji s manželkou hlídat – ostatně jako už tolikrát předtím. Na to odpoledne ale ani jeden z nás nezapomene.
Chodila se mnou všude
Simonka je zvídavá malá holčička. Letos v únoru oslavila páté narozeniny a je to moc šikovná cácorka, která všechno musí zkusit.
Kdykoli je u nás, beru ji všude s sebou. Chodí se mnou krmit slepice, dokonce i do chlívku k prasatům. Všude je mi v patách a snaží se mi pomáhat.
Malá milovnice zvířátek
Ačkoli vnučka žije se svými rodiči ve městě, u nás na vesnici tráví hodně času. Ve městě nemá v podstatě možnost vídat zvířata a u nás jich má dostatek.
Se ženou totiž máme menší statek. Prasata, kozy, ovce, slepice, psy, kočky, králíky – tohle všechno Simonka moc dobře zná.
Jsem rád, že syn neměl nikdy problém, aby u nás vnučka trávila tolik času, protože se sžila se zvířátky a stala se z ní jejich milovnice.
Všechna zvířátka opečovávala, starala se o ně. Ať už to byl mravenec na písku, nebo prase v chlívě. Nedělala rozdíly, zvířata milovala všechna.
Okamžitě jsem toho litoval!
Toho odpoledne jsem šel obstarat zvířata a Simonka, která u nás byla na víkend, šla samozřejmě se mnou. Chtěla mi být nápomocná.
Najednou kde se vzala, tu se vzala, vynořila se mi pod nohama myš. Dobře vím, co tyhle potvory dokážou, proto pro mě bylo automatické, že jsem se po ní ohnal lopatou.
Dělávalo se to tak vždycky, i můj děda nebo táta to takhle dělali. Udělal jsem to automaticky a vzápětí toho litoval.
Simonka, která stála krůček ode mě, totiž v tom okamžiku hrozně vykřikla a věnovala mi pohled, který budu mít před očima do konce života.
Nenechala si to vysvětlit
Okamžitě odběhla s pláčem a já tam stál jako poleno. Nevěděl jsem, co mám dělat. Bylo mi ale jasné, že tohle jsem šeredně pokazil.
Vnučka se schovala u mojí ženy, kde jí s pláčem vyprávěla, co děda právě udělal. Moje žena sice měla pochopení, ale oba dva jsme přemýšleli, jak to vysvětlit tomu malému dítěti.
Simonka plakala celé odpoledne a nedala si vymluvit, že děda neudělal nic špatného. I když vím, že by se stejně jako já zachovala většina lidí, to malé dítě to vidí jinak. Jsem pro ni děda, který zabil malou myšičku. Kdo ví, jestli mi to vůbec někdy odpustí.
Autor: Nikol Kolomazníková
