Moje žena prodělala operaci loktů a posléze měla nárok na čtyřtýdenní pobyt v lázních. Byl jsem to já, kdo ji přemlouval, ať určitě jede, že to doma společně se třemi syny zvládneme. Ačkoli se ženě nechtělo, nakonec dala na moje slova a odjela. Jen pár dní po jejím odjezdu mi všechno začalo padat na hlavu.
Je to týden, co nám manželka zamávala z okénka autobusu a odjela si na čtyři týdny užívat luxusu do lázní, kde o ni budou pečovat v rukavičkách. Byl jsem přesvědčený, že na chodu domácnosti a starosti o naše tři děti nic není – to všechno totiž vždycky měla na starost moje žena. Brzy jsem přišel na to, že toho pro nás nedělá zrovna málo.
Tati, kde máme oblečení na fotbal? A co bude k jídlu?
Jen pár dní po odjezdu mé ženy mi začala naše domácnost doslova padat na hlavu. Máme tři dospívající syny, o kterých jsem si myslel, že jsou ve svém věku již dostatečně samostatní. Spletl jsem se. Už druhý den na mě po ránu hulákali, kde mají oblečení na fotbal. Jediné, o co se zajímali, bylo, co bude k jídlu. Ptali se mě, kde najdou to či ono, chtěli po mně spoustu věcí naráz a já to nestíhal.
Potřebujeme tohle a tamto, zítra máme mít to a ono
Starosti se hromadily jedna za druhou. Ať už jeden, druhý, nebo třetí, chodili za mnou neustále s nějakou prosbou. Nebo spíše s rozkazem, alespoň tak to z jejich úst znělo. Jeden potřeboval na druhý den koupit dva sešity na ekologii, druhý si usmyslel, že nutně potřebuje nové štulpny na fotbal a že už včera bylo pozdě, třetí chtěl pomoct s projektem do školy, a to nejlépe hned.
Měl jsem z nich hlavu jako pátrací balon a začal litovat, že jsem svoji ženu vůbec přemlouval, aby někam jela.
Vážně tohle všechno zvládá sama?!
Ve dřezu se nám kupí špinavé nádobí, které nikdo není schopný naskládat do myčky. Kluci si jsou schopní vjet do vlasů, kdo z nich vynese odpad. Nakonec ho nevynese ani jeden, takže se plné pytle povalují na chodbě u vchodových dveří. Koupelna je zaskládaná špinavým oblečením, ti naši kluci jsou snad horší než holky, oblékají se každý den do čistého.
Nedocházelo mi, kolik toho moje žena zvládá, přitom je na to úplně sama. Do jejího návratu domů zbývá ještě mnoho času a já už teď nevím, kde mi hlava stojí. Už aby se vrátila. Budeme ji na rukou nosit!
Článek byl zpracován na základě příběhu čtenáře. Fotografie jsou pouze ilustrační a jména osob byla na žádost čtenáře pozměněna.
Autor: Nikol Kolomazníková
