Viktor (56): Při projížďce autem mě oslnilo slunce. To, co následovalo, byste zažít nechtěli

od Nikola Jaroschová
2 minuty čtení
muz vousaty
Zdroj: Shutterstock

Na cestách trávím spoustu času. Nejsem sice řidič profesionál, ale řízení mě hodně baví a mám spoustu zkušeností. Posledně se mi však stalo něco, co bych nikomu nepřál.

Článek byl zpracován na základě příběhu čtenáře. Fotografie jsou pouze ilustrační a jména osob byla na žádost čtenáře pozměněna.

Je to můj velký koníček

Řidičský průkaz mám od svých osmnácti let. Za celý svůj život jsem najezdil spoustu a spoustu kilometrů. Vždycky mě to bavilo. Někdy si jen tak nasednu do auta a projíždím se.

Nejraději mám, když se blíží čas dovolené a já se můžu těšit na dlouhou cestu, kterou budu řídit k moři. Mám docela velkou výdrž a mikrospánek jsem snad ještě nikdy neměl.

Moje manželka říkala, že jsem svým autem tak trochu posedlý. V tomto má asi pravdu, moje garáž tomu odpovídá. Mám spoustu náhradních dílů a všechno se snažím opravovat sám.

Potřeboval jsem si vyčistit hlavu

Ten den jsme se s manželkou pohádali. Byla to docela ostrá hádka, přitom kvůli úplné kravině. Přestávala nám fungovat lednička a my jsme se nemohli domluvit, kterou vybereme.

Dopadlo to tak, že jsem jí řekl, ať si vybere, co chce. Na moje názory stejně nikdy nedá. Sbalil jsem si klíče od auta a rozhodl se, že se půjdu raději na hodinku projet, abych se uklidnil a mohl se s ní zase normálně bavit.

Byl krásný jarní den a na nebi ani mráček. Už po prvních deseti minutách jízdy jsem se docela uklidnil, pustil si oblíbenou hudbu a přemýšlel o tom, že ta hádka vlastně byla úplně zbytečná.

Domů jsem se už vrátit nemusel

Cestou po našem okrese jsem objel pár známých míst, která jsem už dlouho neviděl, a vychutnával jsem si na chvíli jarní vzduch. Bylo mi příjemně.

Zastavil jsem na benzince a dal si kávu. Chtěl jsem zavolat ženě, ale rozhodl jsem se, že se raději už pomalu vrátím domů a omluvím se jí osobně.

Asi dvacet kilometrů před naším domem na mě čekal nechvalně proslulý železniční přejezd, o kterém jsem věděl, že je nebezpečný. Chtěl jsem si dávat pozor, jenže když jsem vyjel ze zatáčky, oslnilo mě prudce světlo a já nic neviděl.

Okamžitě jsem dupl na brzdu, protože jsem netušil, zda přijíždí vlak, nebo ne. Zastavil jsem kousek před kolejemi právě ve chvíli, kdy zrovna projížděl. V té chvíli při mně stáli snad všichni svatí.

Doma jsem manželce všechno řekl a byla ráda, že žiju. Řekla mi, že by si nikdy neodpustila, že mě nechala odjet naštvaného a něco se mi stalo.

Autor: René Podhrázský


Související články