Tomáš (33): Kamarádi mi dali ten nejhorší dárek na světě. Tohle byste nikdy dostat nechtěli

od Adéla Vocetková
2 minuty čtení
muz premyslivy
Zdroj: Shutterstock

Vždycky jsem býval docela extrémista. Nebál jsem se lézt po horách ani provozovat náročné sjezdy na lyžích. Jednu věc jsem si ale nedokázal představit. To, co na mě přátelé nachystali, mi vyrazilo dech.

Článek byl zpracován na základě příběhu čtenáře. Fotografie jsou pouze ilustrační a jména osob byla na žádost čtenáře pozměněna.

Bez adrenalinu nedokážu žít

„Už na základní škole jsem byl tak trošku blázen. Neustále jsem vyhledával vzrušení. Když jsme třeba jeli na lyžařský kurz v sedmé třídě, nebavilo mě jezdit s ostatními na malém kopečku a učit se plužit.

Pamatuji si, jak jsem se tehdy nenápadně ztratil a odešel jsem jezdit na nejprudší sjezdovku,“ vzpomíná Tomáš na školní léta.

Tehdy ho sice učitelka hledala půl dne a za svoje zmizení si vysloužil ředitelskou důtku, ale to ho do budoucna nijak neodradilo od dalších extrémních sportů.

„Vyzkoušel jsem toho už opravdu hodně. Sjížděl jsem s partou kamarádů kaňony v severní Americe na raftech, jednou mě na lyžích pěkně prohnala lavina. A je toho víc. Za největší úspěch považuji, že se mi podařilo zdolat horu K2, což je druhá nejvyšší hora světa,“ uvedl Tomáš ve vší skromnosti.

Mnozí z nás si ani nedokážou představit činnosti a zájmy, kterým se věnuje. Při jeho vyprávění se nám točila hlava.

Věděl jsem, že se asi něco chystá

Tomášovi se blížily třicáté narozeniny. Opravdu nepočítal s tím, že se všichni kamarádi v klidu sejdou a ugrilují si na zahradě vepřové koleno. „Měl jsem tušení, že se na mě něco chystá, ale všichni moji přátelé a známí byli hrozně tajemní a dělali, jako že nic.“

Když nadešel den jeho narozenin, postupně se u něj doma sešlo 8 kamarádů. „Řekli mi, že pro mě mají překvapení, a hrozně se u toho tetelili. Byl jsem plný očekávání a docela se těšil, co na mě vymysleli.“ Tomáš měl dojem, že je připravený na všechno.

„Řekli mi, že si uděláme vyjížďku, nebyl jsem proti, ale naprosto jsem netušil, kam mě to vezou. Jeli jsme asi čtyřicet pět minut. Když jsme se začali blížit k malému letišti, pochopil jsem, která bije. V té chvíli jsem myslel, že je všechny zabiju.“

Chtěli mě zbavit psychického bloku

Přátelé Tomášovi dopřáli k jeho kulatinám seskok padákem ze čtyř tisíc metrů. „Věděli to, oni to věděli, že jsem pro všechno, ale tohle teda ne.

Výšky jako takové mi zase až tak nevadí, ale musím mít všechno pod kontrolou a mít nějakou možnost situaci ovlivnit. Jako třeba na horách, kde záleží jen na mně, kam šlápnu. Tohle bylo jiné,“ uvedl roztřeseně.

„Nebylo už cesty zpět. Když mě navlékali do postroje, potil jsem se jako nikdy. Pohled na oblohu a představa, že za chvíli tam někde poletím, mě přiváděla do mdlob. Poprvé jsem se musel svěřit do rukou osudu.

Zavřel jsem oči a první krok nechal na svém parťákovi, který mě měl připoutaného k sobě. Ten nával adrenalinu a pocit, kdy vše necháte na náhodě, je k nezaplacení. Nakonec to byla nádhera, ale opakovat to rozhodně nebudu. Chci se dál spoléhat jen na své schopnosti.“

Autor: René Podhrázský

Související články