Tereza (31): Rodina se mnou nemluví kvůli závažnému problému. Vy byste mě snad nezavrhli a snažili se pomoci

od Nikola Jaroschová
2 minuty čtení
Zoufala zena
Zdroj: Shutterstock

Tereze se o jejích zdravotních problémech nemluví snadno. Doufá ale, že její rodina jednou pochopí, že to, co prožívá, je pro ni opravdu složité a nechce tím nikomu ublížit. Naší redakci se svěřila s tím, že je na tom psychicky špatně a dělá, co může. Její rodina to ale nevidí.

Článek byl zpracován na základě příběhu čtenářky. Fotografie jsou pouze ilustrační a jména osob byla na žádost čtenářky pozměněna.

Když jí bylo dvacet pět, poprvé si ublížila. Z psychického vypětí se pokusila si pomoci tím, že se pořezala na rukou a skončila v nemocnici. Pak se začala léčit u psychologa i psychiatra a rodina se jí snažila podpořit.

Po pár letech se zdálo, že se vše zlepšilo. Tereza si našla práci, přítele, začala žít opět naplno, a i když i nadále docházela na ambulantní terapii, cítila, že je jí lépe. Jenomže zlom nastal, když ji její přítel opustil.

Skončila jsem v léčebně a o všechno přišla

„Bylo to těžké období. Opustil mě přítel a já několik dní jen ležela doma. Do práce jsem ani nezavolala, jen jsem plakala, neodpovídala jsem přátelům. Začala jsem opět se sebepoškozováním.

Jeden den za mnou jedna z kamarádek přišla a strávila se mnou nějaký čas. Ale její slova útěchy vedla jenom k tomu, že mi bylo hůř a hůř. Večer odmítala odejít, protože se o mě bála. Když jsem myslela, že spí, začala jsem se opět řezat,“ přiznává se Tereza.

„Není snadné o tom mluvit. Kamarádka mě přistihla s žiletkou v ruce. Byla noc, ale ona mě přesto přemluvila, abych se oblékla, a odvedla mě na příjem psychiatrické léčebny. Tam jsem zůstala asi dva měsíce.“

Tereza dala výpověď v práci, většina přátel jí napsala, že to s ní jde jenom z kopce a oni už nemají zájem se s ní bavit. Rodina jí napsala, že dokud si nenajde práci a nedá se trochu do pořádku, nikdo z nich s ní nebude komunikovat.

To všechno ji ale jenom utvrdilo v tom, že chce ze světa pryč. A trvalo dlouho, než se pomocí prášků stabilizovala natolik, aby mohla odejít z léčebny. Nakonec skončila sama v malém bytě, kde musela začít se vším od začátku.

Snad to jednou pochopí

Tereza po návratu z léčebny poznala, kdo je její skutečný přítel. Několik lidí jí pomohlo postavit se opět na vlastní nohy. Chodí pravidelně k doktorům, našla si práci, snaží se bojovat s depresemi.

„Je to náročné. Někdy mám zkrátka pocit, že už nechci žít. Musím to překonat, zkoušet nejrůznější metody, které mi na terapiích doporučili, ale nefungují. Někdy se pořežu a pak toho lituji,“ vypráví.

Nejhorší je ale podle všeho to, že rodina se o ni od té doby nezajímá. Neberou jí telefon, neodepisují na zprávy. Ona se ale nevzdává a každý týden jim píše, jak se má a co dělá.

„Jednou za čas napíšu sestře nebo mámě, že se mám dobře, chodím stále k psycholožce, beru léky. Někdy jim napíšu, že je mám ráda. Jindy se jim svěřím, že mi bylo v noci na nic a měla jsem chuť umřít, nakonec jsem to ale překonala,“ svěřuje se.

„Na žádnou ze svých zpráv jsem už přes tři měsíce nedostala odpověď. I tak ale dál rodinu kontaktuji, aby věděli, jak na tom jsem. Doufám, že jednoho dne pochopí, že je mi to všechno opravdu líto a že nechci nikomu ublížit. Snažím se bojovat, ale člověk bez psychických problémů bohužel nepochopí, jak náročné to je.“

Autor: Šárka Cvrkalová


Související články