Tadeáš (38): Neváhal jsem a dal jsem se do toho. I vám by se to stalo osudným

od Nikola Jaroschová
2 minuty čtení
muz smutny
Zdroj: Shutterstock

Se ženou jsme si splnili sen a pořídili si domek na vesnici. Já se chtěl vrátit ke svému největšímu koníčku z mládí a s vervou se do toho pustil. Podle toho to taky teď vypadá.

Článek byl zpracován na základě příběhu čtenáře, který nám jej zaslal pomocí e-mailu. Fotografie jsou pouze ilustrační a jména osob byla na žádost čtenáře pozměněna.

Vždycky jsem byl ambiciózní člověk

Abych řekl pravdu, v životě neumím moc prohrávat. Snažím se vždycky podat nejlepší výkony a nenechám se jen tak něčím odradit. Myslím, že se mi v životě všechno docela dobře daří.

Jako malý jsem žil s rodiči na venkově a hodně mě bavilo sportování. Chtěl jsem hrát fotbal závodně, ale můj otec mě od toho nakonec odradil s tím, že bych měl raději vystudovat architekturu jako on.

Díky svojí píli a tátově podpoře se mi podařilo založit úspěšnou architektonickou kancelář a po pár letech podnikání jsem už mohl navrhovat náš vysněný domek pro mě, manželku a možná jednou naše děti.

Nemuseli mě dlouho přesvědčovat

Po nastěhování do našeho domu jsme se brzy seznámili se sousedy a později i s dalšími lidmi z vesnice. Všichni nás brali úplně v pohodě.

Soused jednou nadhodil, že hraje v místním fotbalovém klubu. Oči se mi rozzářily radostí, když mi nabídl možnost s nimi trénovat a sem tam si zahrát.

Po letech podnikání se z mého života sport vytratil a já se teď těšil na každý trénink. Dalo to docela zabrat, ale já se chtěl zase dostat do kondice.

Ten zápas se mi stal osudným

Všichni jsme byli připraveni podat ten nejlepší výkon, jaký si ve vesnické lize dokážete představit. Při nástupu naší jedenáctky na hřiště by se dalo napětí krájet.

Po první polovině zápasu jsme vyhrávali tři jedna a už jsme se s klukama viděli, jak zapíjíme vítězství v naší útulné hospodě. Tam už jsem ale bez pomoci nedošel.

Asi dvacet minut před koncem mi kamarád přihrál míč a už mi zbývalo se prodrat jen okolo jednoho obránce soupeřů. Ten mě ale kopačkou trefil tak, že jsem vykřikl bolestí a svalil se k zemi. Ani jsem nevnímal, když ho rozhodčí za ten zákrok vůči mně poslal z hřiště ven.

Manželka mě naložila do auta a odjeli jsme do okresní nemocnice. Ortel zněl jasně. Natržené vazy v koleni. Vyfasoval jsem ortézu, berle a budu rád, když se znovu na hřiště postavím za půl roku. Výhra ale byla naše a z nemocnice mě manželka vezla hned k našemu týmu.

Autor: René Podhrázský

Související články