Petr (32): Jsem zvyklý manželku poslouchat a nevadí mi to

od Adéla Vocetková
2 minuty čtení
muz 0 1
muz 0 1

S některými věcmi se Petr nemůže svěřit přátelům. Proto se rozhodl alespoň napsat anonymní příběh do naší redakce. Se svou ženou mají tak trochu zvláštní vztah. I když ho to někdy trápí, jindy je to podle něho zase zajímavé obohacení vztahu.

Článek byl zpracován na základě příběhu čtenáře, který nám jej zaslala pomocí e-mailu. Fotografie jsou pouze ilustrační a jména osob byla na žádost čtenáře pozměněna.

Petr nikdy nebyl příliš dominantní typ. Dokonce i na první rande ho tenkrát pozvala Adriana. Když ji po pár letech žádal o ruku, byla to snad jediná situace, kdy se zachoval jako muž. Alespoň to tak tvrdí ve svém e-mailu.

Manželce se líbí, že si může dělat, co chce. A to i v posteli

Petr píše, že doma dělá mužské práce, chodí vydělávat peníze, dokonce si jde občas zacvičit do fitcentra. Necítí se nijak méněcenně. Ve vztahu k manželce se ale nikdy nechoval nadřazeně. A ani nechce.

„Mám radši, když všechno vymyslí ona. Když se nemusím o nic starat, všechno je po jejím, nemusíme se pak hádat jako jiné páry. Normálně nám to funguje. Když mi řekne, abych uvařil, tak to udělám. Když chce pomoci s uklízením, zvednu se a jdu. Jsem poslušný, a to nejen při domácích činnostech.“

Petrova manželka si na submisivitu svého muže zvykla. „Když poprvé při milování vymyslela, že ona bude dominantní, nebránil jsem se tomu. Jí se to začalo líbit a od té doby vymýšlí, co všechno by mi mohla provést,“ svěřuje se čtenář.

„Už jsem klečel na hrachu, nechal se všelijak svazovat, splním jí cokoli, co si řekne. Zpočátku to bylo ozvláštnění našeho milostného života, ale jí se to natolik zalíbilo, že teď už se vždy děsím toho, co si vymyslí.“

Občas je to na mě příliš. Ale jsem zvyklý poslouchat a nevadí mi to

„Svěřuji se vaší redakci především proto, že s kamarády o tom mluvit nemohu,“ přiznává. „Smáli by se mi, protože navenek určitě není vidět, jak doma náš vztah funguje. Nechci být pro své přátele podpantoflák, co splní ženě cokoli.“

I když Petr vlastně nikdy nic nenamítal, ve skrytu duše ho občas manželčino chování štve. „Je pravda, že sám jsem nikdy nepřiznal, že mi to vadí, ale ona se o to ani nezajímá. Zvykla si, že je vše po jejím, a víc nechce znát. Nikdy se mě nezeptala, zda jsem si milování užil i já, zda bych to nechtěl jinak.“

I přes to všechno Petr dál plní vše, co mu žena řekne. „Je to zkrátka taková domluvená hra mezi námi. Já dělám, co mi ona přikáže. Oba si tak milování užijeme. I když někdy je to už trochu moc, jsem zvyklý ve vztahu takto fungovat.“

Petr si dobře uvědomuje, že jeho vztah se ženou není úplně běžný. Ale podle jeho slov všechno skvěle funguje a jsou spolu šťastní. „Svoji ženu miluji a nechci to ohrozit něčím takovým, jako že jí jednou odepřu to, co má tak ráda,“ dodává na konec příběhu.

Autor: Šárka Cvrkalová

Související články