Pavel (38): Zvedl jsem sluchátko a pak nastal kolotoč hrůzy. Nikomu bych ji nepřál zažít

od Nikola Jaroschová
2 minuty čtení
vystraseny muz
Zdroj: Shutterstock

Než jsem ten zvonící telefon zvedl, ani ve snu mě nenapadlo, co se vzápětí dozvím. Cizí ženský hlas mi řekl něco, z čeho mi po zádech přeběhl mráz. Zpanikařil jsem. Byl jsem zrovna v práci, odkud jsem nemohl hned odejít. Ty pocity strachu, které mě pak doprovázely, bych nepřál zažít nikomu z vás.

Článek byl zpracován na základě příběhu čtenáře. Fotografie jsou pouze ilustrační a jména osob byla na žádost čtenáře pozměněna.

Telefon zvonil přes celou dílnu

„Pavle! Zvoní ti tady telefon!“ hulákal na mě kolega. Měl jsem batoh s věcmi na druhé straně dílny a zrovna jsem se věnoval rozdělané práci.

Mávl jsem nad tím rukou. Telefon mi zvolnil v jednom kuse, většinou volala manželka kvůli blbostem. Kolega mě ale na zvonění vzápětí upozorňoval zase.

Odložil jsem stranou rozdělanou věc a spěchal k telefonu. V duchu jsem si říkal, že pokud volá manželka a uhání mě kvůli nějaké kravině, pěkně si to ode mě schytá.

Když jsem ten zvonící telefon zvedal, nenapadlo mě ani ve snu, co se dozvím krátce poté.

Zpanikařil jsem. Co se děje?!

„Dobrý den, tady Tománková,“ ozvalo se v telefonu. Žena, kterou jsem po hlase nepoznal, vzápětí dodala, že je učitelka v mateřské školce, kam chodí náš synek Honzík.

Přiznám se, že do školky i ze školky syna vodí manželka. Syn tam chodí už druhým rokem a já tam nebyl ani jednou. Proto mi hlas paní učitelky nebyl povědomý, neznal jsem ji.

Z toho, co mi ta žena řekla, mě polilo horko a hrůza mi přejela po zádech. Zajímala se, kdy si vyzvedneme syna. Že školka už má být půl hodiny zavřená a ona se nemůže dovolat mé ženě.

Co teď?

Slíbil jsem paní učitelce, že se se ženou zkusím spojit. Po telefonu zněla netrpělivě a já se nedivil. Pokud už měla být doma a musela čekat s naším synem ve školce, chápu, že se zlobila.

Ani mně ale žena telefon nebrala. Dostal jsem strach. Nestalo se jí něco cestou? Vždycky měla mobil u sebe a nestávalo se, že by ho nebrala.

„Jsem momentálně v práci, ale pro syna zajedu,“ slíbil jsem paní učitelce. Domluvili jsme se, že mi cesta zabere maximálně dvacet minut a že tam na mě počkají.

Takhle jsem se ještě nikdy nebál

Celou cestu do školky jsem se snažil manželce dovolat. Marně, telefon mi nevzala. Dostal jsem strach. Léčila se s cukrovkou, a i když už v tom byla zběhlá, stát se mohlo cokoli.

Syna jsem vyzvedl a učitelce se omluvil. Uplynula značná doba a žena se mi stále neozvala. Bál jsem se, že se jí něco stalo. Udělalo se jí špatně? Nestihla si píchnout inzulin?

Když jsme se synem přijeli domů, manželka tam nebyla. To už jsem se suverénně bál. Než jsem si stihl promyslet, co a jak dál, ozvaly se v zámku klíče. Žena se vrátila!

Na jednu stranu se mi ulevilo. Na stranu druhou jsem měl vztek. Vynadal jsem jí – jednak za to, že nechala syna ve školce, a jednak za to, že nenosí telefon.

Omluvila se, prý se zasekla s autobusem v koloně za městem, když se vracela od doktora. Telefon si zapomněla snad poprvé, co se známe. Měl jsem strach jako nikdy, ale dopadlo to dobře.

Autor: Natálie Kabourková

Související články