Kamarádi se mě neustále ptají, kdy si konečně najdu nějakou ženu. Jenomže já na to nikdy nebyl. Chodím s nimi do hospody, poslouchám, jak si stěžují na své drahé polovičky, a jsem rád, že jsem sám. Pracuji jako zedník, nemám čas si shánět nevěstu a nijak mi ženská ruka doma nechybí. Mám kamarády a vystačím si s nimi.
Jenomže do stejné hospody chodíme s přáteli už nějaký ten pátek. A tamní servírky mě dobře znají. Na vesnici to není konec konců nic neobvyklého. A jedna ze starších servírek je podle mě dokonalým ztělesněním perfektní manželky.
Myslím, že jsem se zamiloval
Jmenuje se Věra. Je jí sice skoro šedesát, ale do důchodu má duchem i tělem ještě daleko. Navíc nošení piva štamgastům je pro ni vším a nemyslím si, že by někdy s prací sekla jen proto, aby se doma válela na gauči. Do hospody přišla před deseti lety, sháněla tehdy práci, protože zdědila po dědovi dům na vesnici. Nic jiného než hospoda jí nezbývalo. To všechno jsem se dozvěděl z jejího vypravování.
Zdroj: 123RF.COM
Kromě toho, že nám nosí pivo a přimlouvá se u kuchaře, aby nám dal ke guláši knedlík navíc, je totiž i skvělá vypravěčka. Když má chvíli času, ráda s naší partou posedí a není nikdo, kdo by ji neměl rád. Jenomže já mám pocit, že k ní vzhlížím až nebezpečně moc a že jsem se pravděpodobně zamiloval.
Kromě psa má doma i manžela. Proto na ni musím přestat myslet
Zdroj: 123RF.COM
Vím, že i kdyby byla jen sama se psem, nebyl bych ten, po kom by skočila. Popovídáme si, ale jinak jsem pro ni jen jeden z mnoha štamgastů. Navíc je o dvacet let starší. Nejspíš bych se o něco pokusil a riskl ponížení, ale ona žije s manželem. Je nemocný a stará se o něho, on je jedním z důvodů, proč se do zděděné chalupy přestěhovala. Prý že její muž potřebuje čerstvý vzduch, když už sedí celé dny v kolečkovém křesle.
Její osud je smutný, přesto jsem ale rád, že nám ji sem zavál. Chodím do hospody nejen kvůli klukům, ale i kvůli ní. I když vím, že moje láska je čistě jednostranná, nevadí mi to. Jsem rád, že Věru máme.
Autor: Šárka Cvrkalová
