Ondřej (55): Při procházce lesem mě něco pronásledovalo. Nevěřil jsem vlastním očím

od Nikola Jaroschová
2 minuty čtení
muz strednihoveku
Zdroj: Shutterstock

Tu trasu jsem šel snad už tisíckrát. Každý večer chodím s naším psem na procházku do lesa. Tentokrát mě ale celou dobu děsil zvláštní pocit, že nás něco pronásleduje.

Článek byl zpracován na základě příběhu čtenáře. Fotografie jsou pouze ilustrační a jména osob byla na žádost čtenáře pozměněna.

Je to pro mě balzám na duši

„Každý den, když mi končí pracovní doba, už se vidím v lese. Můj otec byl hajný a často mě brával poznávat krásy naší přírody. Stejně tak i já jsem svoje znalosti předával svým dětem,“ uvedl pan Ondřej.

Práce lesního hospodáře Ondřejovi nevyšla. Musí si tedy svůj největší koníček užívat jedině ve volném čase. „Moje manželka měla dlouho pochopení pro to, že si potřebuji po práci vyčistit hlavu a mít taky čas sám pro sebe.

Poslední dobou jí ale začalo vadit, že večer nebývám moc doma. Někdy se moje vycházky protáhnou do nočních hodin.“

Často také sedává jen tak na posedu a rozjímá. „Vždycky mě to tam tak krásně uvolní a je mi skvěle. Připadá mi, že tam patřím,“ svěřil se.

Tentokrát jsem cítil strach

Měla to být vycházka jako každá jiná. Ondřej sbalil po práci svačinu, převlékl se z košile s kravatou do oblíbeného potrhaného svetru, připnul svého jezevčíka na vodítko a vydal se směrem k lesu za domem.

„Ze začátku mi nepřipadalo nic neobvyklé. Povídal jsem si cestou s Ronem a vyprávěl mu, co se mi zase přihodilo v práci a jak se už těším na důchod,“ postěžoval si i nám.

Po nějaké době, když šel se svým věrným společníkem lesní cestou, začal mít takový ten zvláštní pocit, že ho někdo pozoruje. „Nechtěl jsem být paranoidní, řekl jsem si, že o nic nejde. Když se ale začal podivně rozhlížet i můj pes Ron, něco mi tam nehrálo.“

Byl jsem z toho absolutně v šoku

Dle jeho sdělení s Ronem pokračovali po stezce dál a pomalu se už blížili zpět domů. „Tentokrát jsem chtěl být doma co nejdříve. Cestou jsem se často ohlížel, a dokonce i volal, zda tam někdo je. Připadlo mi divné, že pes neštěkal, jenže se pořád zastavoval, kňučel a chtěl jít směrem zpět.“

Když už skoro viděli v dálce světla svého domu, za jejich zády se ozval ženský hlas: „Tak mi řekni, kde ji máš.“ Byla to Ondřejova manželka.

„Nechápal jsem, co se to vlastně děje. Moje žena na mě křičela, že si už dlouhou dobu myslí, že jsem záletník a že jí určitě s nějakou jinou ženou zahýbám.“

Ondřej vůbec nečekal, že ho jeho žena z něčeho takového podezřívá. Přestože ho sama pronásledovala a nic neodhalila, musel ji dlouho přesvědčovat o tom, že opravdu o nic nejde, že ji má i po letech rád a že je ženou jeho života.

Autor: René Podhrázský


Související články