Milan (46): Její podezírání už mi lezlo krkem. Vymyslel jsem pomstu, která vyléčí i vaši stíhačku

od Adéla Vocetková
2 minuty čtení
muz usmev
Zdroj: Shutterstock

Už ho nebavilo, jak ho manželka Simona opakovaně podezírá z něčeho, čeho by nikdy nebyl schopen. Roky čelil nařčení z toho, že má milenku, ačkoli na nemanželský vztah neměl ani pomyšlení.

Článek byl zpracován na základě příběhu čtenáře. Fotografie jsou pouze ilustrační a jména osob byla na žádost čtenáře pozměněna.

Dlouho si to Milan nechával líbit. Kdykoli přišla ze strany jeho ženy žárlivá scéna, snažil se jí přesvědčit o tom, že opravdu žádnou milenku nemá. Jenže Simona to po krátké době udělala znovu. Milan už toho měl plné zuby.

Nikdy si to nenechala vymluvit

Za třiadvacet let manželství jsem čelil tolika nařčením z nevěry, že bych to snad ani nespočítal. Moje žena je doslova posedlá představou, že někoho mám.

Začala s tím už po svatbě, kdy měla dojem, že ji podvádím se svojí bývalou přítelkyní. Tehdy jsem se tomu ještě smál. Její žárlení se mi zdálo rozkošné.

Jenže čeho je moc, toho je příliš. Pokud by tu a tam udělala scénku a žárlila na mě, možná by mě to těšilo. Jenže ona žárlila pořád a nikdy si nenechala vymluvit, že k tomu nemá důvod.

Dělala scény i před rodinou nebo kamarády

Simona byla vždycky žárlivá a já se na to snažil zvyknout. Dokud dělala hysterku jen přede mnou, tak nějak jsem to bral.

Co mě ale vždycky dokázalo vytočit, byly scény před kamarády nebo někým z rodiny. Když se totiž Simona rozhodla, že zrovna teď udělá zle, nekoukala nalevo ani napravo.

Vždycky jsem se cítil trapně. Třeba tenkrát, když nakráčela do hospody, kde jsem zrovna seděl s kamarády na pivku, a začala na mě křičet, že jsem jí podvedl. To bylo hodně přes čáru.

Tohle musí skončit!

Svoji ženu miluji, ale její žárlení už mi leze krkem. Proto jsem se snažil přijít na způsob, jak ji konečně umlčet a donutit, aby mě přestala podezírat.

Chtělo to nějaký plán, na který jsem ale nemohl být sám. Potřeboval jsem k sobě komplice, který by mi s tím pomohl.

Požádal jsem o pomoc její nejlepší kamarádku Janu. Ona věděla, že to Simona přehání a rozhodla se být mi nápomocná. Doufal jsem, že to klapne!

Když už, tak už!

Roky jsem neoprávněně čelil podezírání, že někoho mám, ačkoli jsem k tomu své ženě nedal jediný důvod. Nyní to bylo naopak a já se začal chovat tak, jako bych skutečně někoho měl.

Pozval jsem Janu k nám domů. Požádal jsem ji, aby za dveřmi ložnice vydávala smyslné zvuky. Když se Simona vrátila, celá běsná se vřítila do ložnice a už na mě chtěla začít křičet, že měla celé ty roky pravdu! Jenže si všimla, že se vlastně nic neděje – Jana seděla na posteli a já stál daleko od ní. Všechno bylo jen na oko.

Simona to nechápala. Nezmohla se na slovo. Proto jsem se řeči ujal já. Vysvětlil jsem jí, že už mám plné zuby toho, jak na mě pořád žárlí, a proto jsem si z ní vystřelil. Rozplakala se, až mi jí bylo líto.

Nicméně od té doby dala pokoj. Nepřiznala by to nahlas, ale myslím si, že se přede mnou a před Janou cítila trapně. Tahle klukovina mi pomohla zbavit se žárlivosti mé ženy. Tak doufám, že jí to vydrží.

Autor: Natálie Kabourková

Související články