Lukáš (56): Utekl jsem hrobníkovi z lopaty. Pomohla mi osoba, od které bych to nejméně čekal

od Nikola Jaroschová
2 minuty čtení
muz zly
muz zly

Když Lukášovi ošetřující lékař potvrdil rakovinu, jeho život se sesypal jako domeček z karet. Dokud se vás tato zákeřná nemoc netýká, tak nějak si nepřipouštíte, že by něco podobného mohlo potkat i vás. Bohužel si nemoc nevybírá.

Článek byl zpracován na základě příběhu čtenáře. Fotografie jsou pouze ilustrační a jména osob byla na žádost čtenáře pozměněna.

Před potvrzením diagnózy byl Lukáš vždycky toho názoru, že pokud by se mu něco takového náhodou přihodilo, popral by se tím. Skutečnost ale nakonec byla úplně jiná.

Vždycky jsem si myslel, že pouze přehání

Za svůj život jsem se s rakovinou u někoho blízkého potkal už několikrát. Viděl jsem své kamarády, které ta nemoc srazila na kolena. Vždycky jsem si myslel, že pouze přehání, když tvrdí, že se jim život obrátil naruby.

Stál jsem si za tím názorem, že i s touhle nemocí se člověk dokáže poprat. Nechtěl jsem to brát na lehkou váhu, ale myslel jsem si, že když si to člověk nepřipustí, zvládne to lépe.

Nejednou se stalo, že mě někdo z mých blízkých nebo kamarádů za tento názor odsoudil a dostali jsme se kvůli tomu do křížku.

Dokud se to netýká vás, díváte se na to jinak

Před třemi lety doktor potvrdil rakovinu i mně. Až do té chvíle jsem byl přesvědčený, že mně se nic takového stát nemůže. Osud mi ale pořádně otevřel oči.

Najednou jsem se dostal do situace těch, kterým jsem po celé roky nevěřil. Rychle jsem pochopil, že dokud se to netýká vás, zkrátka se na to díváte úplně jinak. Dokonce jsem se za své původní názory styděl.

Nyní jsem já procházel všemi léčebnými procesy, bral jsem prášky, chodil na chemoterapie. Ta nemoc mi postupně začala hodně brát.

Najednou přišel okamžik, kdy jsem se rozhodl to vzdát

Už ani přesně nevím, kdy nastal ten zlomový bod, ve kterém mi došlo, že už nemám sílu nadále bojovat. Nemoc se se mnou táhla, a ačkoli byly lepší dny, převažovaly ty horší.

Najednou jsem začal postrádat chuť nadále bojovat, rozhodl jsem se, že se na všechno vykašlu a nechám nemoc, aby nade mnou vyhrála.

Už jsem nechtěl podstupovat operace, nechtěl jsem chodit na chemoterapii, odmítal jsem brát léky. Lékař mě varoval, že s tímto přístupem se brzy dostanu hrobníkovi na lopatu, mně to ale bylo jedno.

Před jistým koncem mě zachránil člověk, do kterého bych to nikdy neřekl

Můj život během několika měsíců nabral úplně jiný směr. Nebudu přehánět, když řeknu, že jsem se začal připravovat na svůj odchod.

Pak se ale stalo něco, co bych absolutně nečekal. Do života se mi vrátil člověk, kterého jsem před lety sám vyhnal – moje bývalá žena Romana, se kterou jsme se už před dvaceti lety rozvedli.

Tenkrát to byla moje vina, proč jsme šli od sebe. Hodně jsem jí ublížil, byla v tom i nevěra a lži. Ona se však vrátila, aby mi pomohla. Zrovna od ní bych to čekal ze všech nejméně.

Romana mi ukázala, že je stále za co bojovat. Ačkoli jsme byli dlouhé roky od sebe a navzájem se nevyhledávali, svou přítomností ve mně probudila city, o kterých jsem si myslel, že jsou dávno pryč. Nalila mi do žil novou chuť žít, dala mi naději a já opět začal s tou nemocí bojovat. Jsem Romaně za hodně vděčný a doufám, že dostanu možnost jí to jednou oplatit.

Autor: Natálie Kabourková


Sdílet článek:Share on Facebook
Facebook

Související články