Karel (41): Dlouho si mě kvůli tomu dobírali, teď jsem jim všem vytřel zrak

od Nikola Jaroschová
2 minuty čtení
muz 38 1
Zdroj: Shutterstock

Být opakovaně terčem posměšků a hloupých narážek rozhodně není nic příjemného. Karel o tom ví své, protože to zažil na vlastní kůži. Našel však způsob, jak všem vytřít zrak.

Článek byl zpracován na základě příběhu čtenáře. Fotografie jsou pouze ilustrační a jména osob byla na žádost čtenáře pozměněna.

Ze strany rodiny, kamarádů nebo kolegů z práce Karel roky poslouchal jednu nevhodnou poznámku za druhou. Po několika letech všem ve svém okolí vytřel zrak.

Nikdy jsem nebyl jako proutek

Už když jsem byl dítě, kladla lékařka mojí mamince na srdce, že by se měla zamyslet nad mojí váhou. Nevešel jsem se tenkrát do jakýchsi tabulek a moje paní doktorka z toho byla špatná.

Jak jsem rostl, rostla postupně i moje kila. Nikdy jsem nebyl jako proutek, ale přiznám se, že mě to až do období puberty nijak netrápilo.

Až v prváku na střední škole, když se mi znechuceně vysmála dívčina z vyššího ročníku, jsem sám sebe začal vnímat tak, jak mě asi vnímalo moje okolí – jako tlustého špekáčka.

Rodina, přátelé i kolegové v práci – všichni si mě neustále dobírali

Váha není ukazatel toho, co je daný člověk zač – tímto názorem jsem se celý život řídil. Moje okolí na to však mělo očividně jiný názor.

Ať už to byl můj starší bratr, kolegové v práci, nebo kamarádi v hospodě, vždy se našel někdo, kdo musel mít nějakou hloupou poznámku týkající se buď mé váhy, nebo zkrátka toho, jak vypadám.

Zpočátku jsem se snažil tyhle řeči vůbec neposlouchat. Dokonce jsem předstíral, že je mi to jedno, ať si prostě říkají, co chtějí. Uvnitř mě to ale začalo užírat.

Roky jsem čelil jejich posměškům. Nyní jsem jim vytřel zrak

Trvalo několik let, než mi došlo, že poslouchat hloupé řeči vážně nemám zapotřebí. Já se také nenavážel do lidí, kteří byli podle mě kost a kůže.

Když jsem se proto před dvěma lety sbalil a odjel do zahraničí, ani jsem se nenamáhal někomu něco složitě vysvětlovat. Rodině jsem řekl, že jedu za prací a ostatním to mohlo být šumafuk.

Ve skutečnosti jsem odjel do Německa, kde jsem se svěřil do rukou odborníka na hubnutí. Strávil jsem dva roky v klinice, kde se zaobírají morbidně obézními lidmi. Nebyla to ani trochu jednoduchá cesta, ale za ten výsledek to stálo.

Po návratu domů jsem totiž všem posměváčkům a lidem, kteří na mě měli nejapné poznámky, vytřel zrak.

Vrátil jsem se jako někdo úplně jiný

Strávil jsem dva roky v cizím prostředí, kde jsem se snažil naučit žít jinak. Odříkání pro mě bylo zpočátku nesnesitelné, byl jsem velký milovník jídla. Ale postupem času to bylo snazší a snazší.

Po dvou letech jsem se vrátil jako někdo úplně jiný – nejenže jsem tam nechal devadesát kilo, ale naopak jsem si s sebou přivezl nově nabyté sebevědomí.

Konečně už neposlouchám hloupé řeči. Nikdo mi tenkrát nevěřil, měli ze mě jen legraci. Nyní si nikdo nedovolí cokoli říci. A i kdyby – mně by to bylo jedno!

Autor: Natálie Kabourková


Související články