Jonáš (35): Osudová žena žije jen pár metrů ode mě. Celý život miluji manželku svého kamaráda

od Luboš Klouček
Zdroj: 123RF.COM

Každý z nás hledá toho pravého. Svoji druhou polovinu. Když pak toho pravého konečně najdete, vaše srdce zahoří láskou. U mě to ale mělo háček. Dotyčná osoba je zadaná, a k tomu všemu miluje mého nejlepšího přítele. Dokázali byste se s takovým osudem vyrovnat?

Jonáš je už roky zamilovaný do manželky svého nejlepšího kamaráda. Roky je svědkem jejich lásky, ačkoli ta jeho není opětovaná. Rozhodl se svěřit nám svůj příběh.

Měl jsem to být já

Jonášovo vyprávění začíná návratem zpátky do minulosti – konkrétně se společně s ním přeneseme dvacet let zpátky až do doby, kdy mu bylo patnáct. Tehdy totiž poprvé potkal Nikolu. Bohužel ale nebyl první, kdo si jí všiml.

Zdroj: 123RF.COM

„Nikola se mi líbila od prvního okamžiku,“ přiznává hned na úvod a netají se tím, že byl tenkrát příliš stydlivý na to, aby jí své city vyjevil. A to byla chyba, protože krátce poté, co sám sobě přiznal své city k ní, ho předběhl nejlepší kamarád, který s Nikolou začal chodit. „Vlastně mi ji vyfoukl přímo před nosem,“ směje se.

Miloval jsem dívku svého kamaráda

Jonášův kamarád si Nikolu pět let od chvíle, kdy spolu začali chodit, nakonec i vzal. Jonáš mu byl na svatbě za svědka a vlastně tak zpečetil jejich lásku. Přitom i v tu dobu byl do Nikoly stále zamilovaný, jenže se se svými city nikomu nesvěřil.

„Pokud jde o ženy, nikdy jsem nebyl kdovíjak žárlivý,“ pokračuje ve vyprávění přiznáním, nad kterým se musíme pousmát. „Na kamaráda jsem ale žárlil často a hodně. Měl pro sebe ženu, kterou jsem miloval už od puberty. To je prostě na nic,“ říká a na chvíli se zamýšlí.

Celý život je mám na očích

Zdroj: 123RF.COM

„Podívejte se,“ pokračuje Jonáš a my pečlivě střežíme uši. „Teď je mi pětatřicet a místo toho, abych si někoho našel a taky založil rodinu, trápím se pohledem na ženu svého života, která žije jen pár metrů ode mě a miluje mého nejlepšího kamaráda.“ Z jeho slov nám běhá mráz po zádech, představujeme si totiž tu bezmoc a bezvýchodnou situaci. A je nám Jonáše líto.

On pak dál pokračuje ve svém vyprávění.

„Mám ji jen takový kousek od sebe, a přitom jí nemohu říct, co k ní vlastně cítím. Celý život tajím své city, které mi brání v tom, abych navázal delší vztah. Měl jsem samozřejmě několik žen, ale pokaždé to skočí stejně. Uvědomím si, že mé srdce bije jen pro tu jednu a že nějaké jiné zkrátka nemohu nabídnout maximum. Proto mé vztahy končí dříve, než vůbec stihnou začít.“

Přetvařování se mě unavuje

Jonáš se zavrtí na židli a my pochopíme, že tím bude jeho příběh pomalu u konce. Vlastně již řekl úplně vše. Jeho příběh musí chytnout za srdce.

„Doufám, že jednoho dne potkám ženu, do které se bláznivě zamiluji, a konečně poznám štěstí. Doufám, že jednou dokážu nějakou ženu milovat alespoň z poloviny tak, jak miluji Nikolu.“

Autor: Nikol Kolomazníková

Názor odborníka

Vídat pravidelně ženu, kterou člověk miluje a nemoci ji mít je nesnesitelné. Je však zapotřebí uvědomit si, že i když Jonáš chová k Nikole milostné city, ještě tomu nutně nemusí být i naopak. Tedy, že Nikola jeho city neopětuje, a možná by ani neopětovala. A to i v případě, kdyby se v minulosti odhodlal a své city jí projevil. Může být velice snadné vidět vztah 2 jiných lidí a toužit tam pouze za jednoho z nich dosadit sám sebe. Ale každý člověk je jiný a není jednoduché v takové situaci vidět přes emoce, ve kterých se člověk vyloženě topí, a použít potřebnou a chladnou logiku, rozum a odstup.

Je Nikola skutečně tak úžasná, jak si ji Jonáš idealizuje? Může jít pouze o jeho subjektivní pohled a ve chvíli, kdy by s Nikolou skutečně byl, by mohl přijít o své těžce vybudované iluze. Dokud je člověk uvězněn ve svých představách a nikdy nepodnikl reálné kroky, je ukolíbáván a chráněn před případným odmítnutím. Ale jediným způsobem, jak něco změnit, není o to jen snít, ale něco skutečně podniknout. Je totiž mnohem lepší vědět, že toužebná situace nikdy nenastane, nežli si někde v koutku mysli neustále uchovávat falešnou naději a trápit se.

Jestliže navíc situace, jako je Jonášova, trvá tak dlouhou dobu, v jeho případě 20 let, je nasnadě brát v potaz škodu, jakou mohly tak dlouho potlačované a neprojevované emoce napáchat. Člověk se nemůže v životě posunout dál a žít svůj vlastní život, uvízl v nedosažitelné fantazii a neví si rady. Pokud člověk takto uvízl, určitě mu pomůže konzultace s psychologem.

Mgr. Jiří Brouček
Psycholog

Související články