Jitka (58): Na tom místě jsem nebyla 20 let. Posledně jsem tam zažila něco, co lze jen stěží popsat slovy

od Nikola Jaroschová
2 minuty čtení
Zena misto
Zdroj: Shutterstock

Před dvaceti lety jsem prožila nejhorší chvíle v životě. Když mi volalo neznámé číslo a hlas v telefonu mi citlivě oznamoval, že můj syn David měl nehodu a nyní v nemocnici bojuje o život, srdce se mi strachy málem zastavilo.

Článek byl zpracován na základě příběhu čtenářky. Fotografie jsou pouze ilustrační a jména osob byla na žádost čtenářky pozměněna.

O tři hodiny později můj život přestal mít smysl. Syn svůj boj s osudem prohrál. I přes snahu doktorů zraněním z nehody podlehl. Byl to obrovský šok a taková rána, která mě ještě roky budila ze spaní.

Byl to náš jediný syn

David byl náš jediný syn. S manželem jsme se sice snažili o dalšího potomka, ale dvakrát jsem potratila a následně už nám osud nepřál.

Na Davida jsem se upnula. Často mi to manžel vyčítal, prý jsem byla až příliš starostlivá, moc jsem se o něho bála. Ale mohl se mi někdo divit?

Cizí hlas mě naprosto paralyzoval

Když se syn nadchl pro jízdu na motorce, trnula jsem hrůzou. Vždycky mi sliboval, že dá pozor a já se nemusím bát. Jenže každá matka se bojí.

Ten večer mám stále v paměti, ačkoli už je to dvacet let. Cizí hlas v telefonu mi oznámil, že syn po nehodě bojuje v nemocnici o život.

O tři hodiny později se můj život zastavil. Syn zemřel a já se cítila tak hrozně, jako ještě nikdy předtím. Bolelo to tak moc, že jsem sama měla touhu umřít.

Na to místo jsem se nikdy neodvážila

Trvalo týdny, než jsem dokázala alespoň částečně fungovat. V té době všechno zařizoval manžel. I on truchlil, ale zvládal to lépe než já. Byl mi oporou.

Na místě nehody našeho syna nechal udělat pomníček. Nebyla jsem u toho, nebyla jsem tam za celé ty roky ani jednou. Té cestě, kterou se onoho večera syn naposledy vydal, jsem se vyhýbala. Neměla jsem sílu se tam jít podívat.

Pořád to bolí a budí mě to ze spaní

Ztráta jediného syna mě bolí i po dvaceti letech. Kolikrát jsem se bolestí vzbudila uprostřed noci. Cítím se prázdná. Jako by společně s ním umřel i kousek mě.

Manžel mi několikrát citlivě vyčítal, že život musí jít dál. Že já musím jít dál. Nechápala jsem, jak to vůbec může říci. Zlobila jsem se na něj, že se dokázal vzchopit a žít dál i bez našeho syna.

Poprvé po dvaceti letech na osudném místě

Letos je to dvacet let, kdy syn zemřel. A já se teprve letos, po tolika letech, odvážila vydat na místo, kam můj manžel několikrát do roka chodí zapalovat svíčky.

Děsila jsem se toho, jak se tam budu cítit. Až uvidím jeho fotku na náhrobku. Zažila jsem tam ale něco, co by mě ani ve snu nenapadlo.

Stála jsem před pomníkem našeho syna. A najednou se dostavila neskutečná úleva. Jako by mi sám syn naznačil, že už jsem se natrápila dost. Poprvé po dvaceti letech jsem se dokázala pořádně zhluboka nadechnout. Stále to bolí, ale od toho dne věřím, že si zbytek života dokážu užít. Nejen přežít.

Autor: Nikol Kolomazníková


Související články