Pan Jindřich už odmalička svoji dceru Karolínu vedl k lásce k hudbě. Sám si to ale představoval jinak. Jeho dcera s ním přestala sdílet jeho hudební vkus, když zjistila, že existují i jiné hudební styly.
Článek byl zpracován na základě příběhu čtenáře. Fotografie jsou pouze ilustrační a jména osob byla na žádost čtenáře pozměněna.
Jsem na dceru sám už odmala
„Moje manželka nás opustila, když bylo Karolíně asi 5 let. Našla si na firemním večírku nějakého kolegu z Itálie a spolu se tam po nějaké době odstěhovali. Moc v dobrém na ni nevzpomínám, protože kromě mě tady nechala i svoji dceru a to je snad to nejhorší,“ vzpomínal pan Jindřich na svoji lehkovážnou ženu.
Svou dcerku se snažil vždy vychovávat, jak nejlépe mohl. Protože je členem hudebního sboru v divadle, odmala ji s sebou vodil na zkoušky a přál si, aby jednou byla také úspěšná v hudebním průmyslu.
„Perfektně jsme spolu vycházeli, když byla Kája ještě malá. Přihlásil jsem ji do několika hudebních kroužků a trénovali jsme zpěv i doma. Je hodně talentovaná, naučila se perfektně hrát i na tři hudební nástroje,“ uvedl.
Nechtěl jsem jí diktovat, co má dělat
„Když bylo dceři asi 14 let, začala se měnit. Samozřejmě vzhledově, přece jen se z ní stávala mladá slečna. Postupně se mnou ale přestávala komunikovat a stahovala se do sebe. Taky změnila styl oblékání. Už to nebyla moje malá holčička,“ svěřil se Jindřich s tím, že se jeho dcera obarvila na černo a začala nosit i oblečení jen v temných barvách.
Jindřich nechápal, co se děje a proč jeho dcera už nechce chodit zpívat do sboru ani ho navštěvovat v práci na zkouškách jeho souboru.
„Nikdy jsem nechtěl vládnout přísnou rukou, ale hodně mě to mrzelo, jakýkoliv pokus o rozumný rozhovor se míjel účinkem. Co ale začalo potom, to mě teda dostalo,“ sdělil nám s povzdechem.
Doufám, že si to brzo rozmyslí
Jedno dopoledne, když byly zrovna jarní prázdniny, se Jindřich vrátil domů z nákupu a chtěl u sebe zkoušet na večerní představení v divadle.
„Hraji v orchestru na trombón a potřeboval jsem cvičit na důležitý koncert, který mě čekal večer. Když jsem se ale vrátil domů, z pokoje mojí dcery se ozývaly z mého pohledu doslova skřeky, které mi trhaly uši. Vešel jsem k ní do pokojíčku a tam moje dcera s nějakým svým kamarádem doslova chrčeli do mikrofonu.“
Jindřichovi jeho dcera sdělila, že se rozhodla změnit styl. Že už ji nebaví zpívat klasické melodie a že si našla metalovou kapelu, se kterou chce zpívat.
„V té chvíli jsem vůbec nevěděl, co na to říct. Byl jsem opravdu vytočený. Vždyť to není zpěv, nedá se to poslouchat. Možná to takhle dopadlo, protože Karolíně doma chyběla ženská složka a inspirace,“ uzavřel svůj příběh Jindřich.
Autor: René Podhrázský
