Jaroslav (42): Manželka mě poslala na nákup. Kdybych vám to donesl domů, byli byste v šoku

od Adéla Vocetková
2 minuty čtení
muz plesaty
Zdroj: Shutterstock

Nesnáším nakupování. Kdyby to bylo na mně, nechodil bych do obchodů vůbec. Absolutně nechápu rodiny, které tráví v obchodních centrech celé víkendy. Raději chodím ven a do přírody, kde je klid a pohoda.

Článek byl zpracován na základě příběhu čtenáře. Fotografie jsou pouze ilustrační a jména osob byla na žádost čtenáře pozměněna.

Rodina můj přístup nesdílí

„Asi to bude tím, že mám doma kromě manželky ještě tři dcery. Ty jsou zrovna v pubertě a nakupování je pro ně největší koníček,“ klepe si na čelo pan Jaroslav.

Sdělil nám, že jeho manželka se pravidelných nákupních dnů s dcerami velmi ráda účastní. „Pokaždé přinesou domů nějaké nové oblečení a ukazují mi svoje úlovky. Já z toho moc nadšený nejsem, ale mám radost, že jim to přináší uspokojení. Aspoň mám doma klid nebo můžu jít do lesa.“

Zvrtla si kotník cestou domů

Manželka pana Jaroslava se vracela v zimě z práce domů a cestou uklouzla na zledovatělém chodníku. „Dokulhala domů skoro se slzami v očích a ukázala mi svůj kotník. Byl celý oteklý a velký skoro jako moje koleno, začínal hrát všemi barvami. Když jsem to viděl, zhrozil jsem se.“

Naštěstí měl Jaroslav s podobným typem úrazů zkušenosti a poznal, že je zbytečné jezdit na rentgen. Udělal jí kvalitní domácí obklad a naordinoval povinný odpočinek. Jenže tím si na sebe upletl bič.

Začala mě všemožně úkolovat

„Od té doby už jen seděla v obýváku s nohou nahoře. Já se o manželku staral, vařil jí kafíčka a nosil jídlo. Vypadala spokojně. Šok ale nastal, když mi s potutelným úsměvem řekla, že budu muset jít nakoupit.“

Dále nám sdělil, že se snažil přemluvit svoje dcery, aby na nákup zašly ony, ale nechtělo se jim, protože kupovat chleba a jogurty bylo něco jiného než hadříky a kosmetiku.

Dcery byly nadšené, manželka v rozpacích

„Nakonec jsem se toho chopil s chrabrostí správného muže, zatnul zuby, vzal peněženku a sbalil igelitku. Cestou do obchodu jsem si opakoval pořád dokola, co mám koupit, protože jsem si doma zapomněl nákupní seznam.“

Probojoval se s plným nákupním košíkem až k pokladnám a se spokojeným úsměvem na rtech opouštěl prodejnu.

„Asi sto padesát metrů od našeho domu jsem uviděl ve škarpě pohyb. Rozhodl jsem se to prozkoumat. K mému údivu se tam krčilo malé zablácené štěně. Dívalo se na mě, jako bych byl jeho poslední naděje. Samozřejmě bych si neodpustil, kdybych ho nevzal domů zahřát.“

Jaroslav se nám svěřil, že jeho dcery skákaly z jeho nálezu radostí, manželka už tak nadšená nebyla, protože trpí alergií na chlupy.

„Já bych si ho rád nechal, neměl známku a na veterině nám řekli, že nemá ani čip. Uvidíme, jestli se někde najde majitel, ale spíš myslím, že ho někdo odložil. Byl by z něj pro mě skvělý parťák na vycházky. Nehne se ode mě na krok,“ sdělil nám na závěr psí zachránce.

Autor: René Podhrázský

Související články