Jednoho dne jsem přišel domů a moje žena tam nebyla. Jediným vysvětlením byl dopis, ve kterém suše oznamovala, že už takhle dál žít nemůže. Nechala mi na krku dvě děti a zmizela neznámo kam. Byl jsem v šoku, ale kvůli dětem jsem se musel držet.
Článek byl zpracován na základě příběhu čtenáře, který nám jej zaslal pomocí e-mailu. Fotografie jsou pouze ilustrační a jména osob byla na žádost čtenáře pozměněna.
Nikdo nechce přijít domů a najít prázdné skříně a vzkaz, ze kterého se dozví, že ho partner opustil. Byly tu ale naše děti, které mě potřebovaly. Právě kvůli nim jsem se snažil fungovat na sto procent.
Neregistroval jsem žádné problémy
Až do okamžiku, kdy jsem doma místo své ženy našel jen kus papíru a prázdné šuplíky, mi ani v nejmenším nedošlo, že by se něco mohlo dít.
Žili jsme si vcelku spokojeně. Oba dva jsme měli práci, materiálně jsme nestrádali. Děti byly zdravé a dělaly nám radost.
I mezi námi dvěma to fungovalo. Spali jsme spolu pravidelně, nic jsme před sebou netajili. Proto jsem nechápal, co moji ženu donutilo k nečekanému odchodu.
Kvůli dětem jsem se tvářil, že se nic neděje
Manželčin nečekaný odchod mě velmi vzal. Kvůli dětem jsem ale předstíral, že je všechno v pořádku. Hlavou se mi přitom honilo snad tisíc myšlenek.
Manželka neodpovídala na zprávy, nezvedala mi telefon. Týdny plynuly a já ani nevěděl, jestli je vůbec v pořádku. Nedala o sobě vědět!
Děti to zpočátku nechápaly a samozřejmě se ptaly, kde je maminka. Sám jsem to nevěděl, vždycky jsem si našel nějakou výmluvu.
Uplynul rok a já se naučil jít dál
Nejhorší bylo několik prvních měsíců, pak bolest ze ztráty ženy, kterou jsem miloval a která zmizela ze dne na den, postupně tak nějak otupěla.
Najednou mi došlo, že si umím představit žít bez ní. Ano, stále mi vrtalo hlavou, kde je. Stále jsem měl strach, jestli se jí něco nestalo.
Ale rok je dlouhá doba. Když už jsem měl pocit, že bych mohl jít dál, stalo se něco, v co jsem už dávno přestal doufat. Ztracená manželka se vrátila.
Pro svůj odchod měla naprosto trapnou omluvu
Když se zničehonic objevila před domem, ve kterém jsme bydleli, samým překvapením se mi zastavilo srdce. Nečekal jsem ji.
Za ten rok se hodně změnila. Zhubla, měla jiné vlasy, dokonce i piercing v obočí. Děti se k ní hned měly, snad jako by nebyla rok pryč. Bral jsem to – jsou to děti a ona jejich máma.
Pozval jsem ji dál. Věděl jsem, že přijde vysvětlení, ale netušil jsem, jak trapnou omluvu si pro mě moje žena vymyslí. Chtělo se mi smát, když mi svůj odchod vysvětlovala.
Vzal jsem ji zpět jen kvůli našim dětem
Žena se mi přiznala, že na ni dolehla tíha stereotypu. Měli jsme děti, chodili jsme do práce, každý den byl stejný jako ten předchozí. A ona tolik toužila ještě něco zažít.
Proto zmizela. Přiznala se, že celý rok cestovala, poznávala nové lidi, že zažila věci, o kterých si s příchodem dětí myslela, že už nikdy nezažije.
Chtělo se mi křičet. Pro její chování jsem neměl pochopení. Když se zeptala, zda se může vrátit domů, souhlasil jsem. Ale jen kvůli dětem. Mám pocit, že mezi námi jsou všechny city po tomhle všem nadobro mrtvé.
Autor: Natálie Kabourková
