Helena (51): Vídala jsem ho denně, neměla jsem ale tušení, co je zač. Mějte se i vy na pozoru před vaším pošťákem

od Nikola Jaroschová
2 minuty čtení
zena terasa smutek
Zdroj: Shutterstock

Na malé vesnici zná každý každého. Všichni se mezi sebou zdraví na ulici a každý o vás ví všechno. Stejně tak ale s velkou pravděpodobností i vy víte hodně o životech lidí, se kterými se denně potkáváte. Přesně v takovém domnění žila Helena do té doby, než zaslechla zvěsti o vesnickém pošťákovi.

Článek byl zpracován na základě příběhu čtenářky. Fotografie jsou pouze ilustrační a jména osob byla na žádost čtenářky pozměněna.

„Žiju tu už dlouhé roky. Každý den mi nosil poštu pan Josef, milý padesátník, který znal každého, u všech domů se s majiteli zastavil na slovo, nikdy na něho nebyly žádné stížnosti,“ píše čtenářka.

„Když se nedávno objevil u naší schránky černovlasý mladík, měla jsem nejdřív za to, že nám něco krade. Pak mi ale došlo, že tam dává letáky. Po týdnu už mě jeho příchod nepřekvapil, netušila jsem ale, co se stalo s panem Josefem, že ho někdo vystřídal.“

Nejdřív jsem si myslela, že onemocněl

Helena změnu pošťáka příliš neřešila. Měla nejprve za to, že pan Josef onemocněl, nebo že byl nahrazen nějakým brigádníkem a brzy se zase do práce vrátí. Jediný rozdíl byl v tom, že s mladíkem si neměla o čem povídat.

„Pan Josef byl vždy milý, povídal si s každým o všem, mával na děti, hladil každého psa. Mladík, který nosí poštu teď, sotva pozdraví. Trochu mi starý pošťák chyběl, pak jsem ale zaslechla zvěsti o tom, proč už s letáky po domech nechodí.“

Stěžovalo si na něho hned několik rodičů

Od známých se Helena po pár týdnech doslechla, že byl pošťák ze své pozice vyhozen. Prý si na něho stěžovala celá řada rodičů, protože byl až příliš milý k dětem. „Když jsem slyšela tuhle informaci poprvé, nedokázala jsem si představit, co tím je myšleno.

Později jsem ale pochopila, o co jde. Několik mých známých mi totiž řeklo, že přistihli pana Josefa, jak jejich děti osahává. Prý je hladil po vlasech, podezřele objímal a ptal se jich na citlivé otázky.“

Když se tyto informace dostaly na vedení pobočky pošty, byl pošťák okamžitě z funkce odvolán. Několik dětí prý potvrdilo, že se jich Josef ptal na věci, které jim byly nepříjemné, objímal je a nosil jim sladkosti.

Myslela jsem, že ho znám. Teď ho na ulici ani nepozdravím

Když se Helena dozvěděla pravdu, byla zmatená. Nejprve si myslela, že jde o pomluvy, a nechtěla tomu věřit. Jenže čím více lidí o celé situaci mluvilo, tím víc si byla jistá, že jde o pravdu.

„Někteří tvrdí, že to není pravda. Sám Josef se bránil, prý je to nesmysl. Případ se neřešil s policií, nikdo z těch, kteří ho obvinili, se neodhodlal k tomu, aby to nahlásil. Přesto jsou všichni přesvědčení, že je náš bývalý pošťák deviant.

A já, i když sama nechci, tomu začínám věřit čím dál tím víc. Sama nemám děti, kterým by ublížil, nechápu ale, jak člověk, který byl tak dlouho přítelem snad všech lidí na vesnici, mohl dělat něco takového.“

Helena dodává, že když jde po ulici a pana Josefa potká, dělá raději, že ho nevidí. „Několikrát mě pozdravil a ptal se mě, jestli taky věřím tomu, co se o něm povídá. Neodpověděla jsem a šla jsem zkrátka dál,“ dodává.

Závěrem příběhu Helena píše, že by ji nikdy nenapadlo, že člověk, kterého zná tak dlouho, může být ve skutečnosti úplně někým jiným, než za koho se vydává. „Tvářil se jako milý a hodný chlapík, ve skutečnosti ale celé ty roky okukoval místní děti,“ píše čtenářka.

Autor: Šárka Cvrkalová

Související články