V dnešní době se nestává příliš často, že by mladí lidé opouštěli svoje rodné hnízdo před třicátým rokem. Mladý muž, který se na naši redakci obrátil, však zjistil, jaká může být realita při tomto životním kroku.
Milující rodiče? Všeho moc škodí
Daniel se narodil jako jedináček. Dalo by se říci, že mu v životě nic nechybělo. Bydlel s rodiči na vesnici a později dojížděl do nedalekého města, kde studoval gymnázium. „Měl jsem vlastně všechno, co jsem chtěl. To mi nevadilo. Jídlo, slušné kapesné, dostal jsem i auto.“
Rodiče se mu snažili kompenzovat to, že neměl sourozence, penězi, majetkem a neustálou přehnanou péčí. To se ale Danielovi brzy začalo protivit. Přeci jen, jak nám sdělil: „Když mi matka nosila snídaně do postele a starala se o mě ve všech ohledech, jako by mi bylo pořád pět, tak jsem si připadal pořád jako malé dítě.“
Po škole se rozhodl postavit na vlastní nohy
Dan mohl být spokojený, studovat vysokou školu a nechat rodiče, aby se o něj dál starali, někomu by to tak dokonce i vyhovovalo. To se ale nestalo. „Po střední škole už jsem měl celé té péče doma plné zuby, chtěl jsem vypadnout pryč a studovat na výšce se mi teda rozhodně už nechtělo.“
Daniel se ještě se třemi kamarády dohodl, že se sbalí a odjedou hledat štěstí do velkoměsta. Na Praze se jim nejvíce líbila vidina vysokých výdělků. „Všude se psalo, jak je tam největší průměrný plat, představoval jsem si, že vydělám spoustu peněz a nabalím si tam nějakou pěknou holku, je jich plná Praha.“ Slečen je sice v Praze hodně, ale s prací to tři kluci z vesnice měli složitější.
Brzy zjistili, že za vydělanými penězi je taky velká dřina
Mladí pánové měli již dopředu sjednanou práci v jednom velkém skladu. Jejich plán byl, že nastoupí jako skladníci a mezitím si najdou nějakou lepší práci. „Ona i ta práce ve skladu vypadala, že bude podle personalistů velmi dobře placená. Jenže nám neřekli celou pravdu. Museli jsme dělat dvanáctky, dokonce šest dnů v kuse každý týden, abychom si vydělali to, co nám slíbili. Byl jsem z toho naprosto zničený.
Z práce jsme chodili rovnou na ubytovnu, která také nebyla zdarma, jak nám firma slíbila. Nechápu, jak to někdo může vydržet. Po dvou týdnech se mi začalo stýskat po domově. Navíc se mi nikdo neozval na můj životopis na nějaké lepší práce. Vydržel jsem do první výplaty a vrátil se k rodičům,“ sdělil nám Dan ve svém vyprávění. Nakonec šel přeci jen vysokou školu studovat.
Článek byl zpracován na základě příběhu čtenáře. Fotografie jsou pouze ilustrační a jména osob byla na žádost čtenáře pozměněna.
Autor: René Podhrázský
