Už je to téměř rok, co se Dalibor stal otcem. Narodila se mu dcera Karolína a on byl u toho, protože svoji ženu doprovodil k porodu a byl při ní, když ho nejvíce potřebovala. Na porod ale nevzpomíná zrovna s úsměvem na rtech.
Článek byl zpracován na základě příběhu čtenáře. Fotografie jsou pouze ilustrační a jména osob byla na žádost čtenáře pozměněna.
Kdykoli si totiž vzpomene na okamžiky, kdy jeho prvorozená dcera přicházela na svět, perou se v něm rozporuplné pocity.
Od začátku jsem věděl, že chci být u porodu
Když mi žena oznámila, že čekáme miminko, od prvního okamžiku jsem byl přesvědčený, že půjdu k porodu. A to i navzdory tomu, co jsem slýchával od kamarádů.
Ti se totiž netajili historkami přímo z porodního sálu. Někteří dokonce otevřeně přiznali, že to pro ně nebyl zrovna příjemný zážitek.
Přestože jsem vlastně pořádně nevěděl, do čeho jdu, byl jsem pevně rozhodnutý svoji ženu podpořit a nenechat ji v tom samotnou.
Když jsem ji poprvé v ložnici odmítl, tvářila se dotčeně
Uplynulo šestinedělí, manželka byla v pořádku a po dlouhé době se poprvé pokusila, aby mezi námi něco bylo. Jenže já nemohl.
Hned jsem si vybavil to všechno, co jsem při porodu viděl. A že toho nebylo málo. Kdekdo by to vůbec nevnímal nebo by na to hned zapomněl, ale já to měl stále před očima.
Poprvé jsem tak své ženě při snaze o naše sblížení řekl ne a pamatuji si dodnes, jak dotčeně se zatvářila. V té chvíli mi došlo, že pravdu jí nikdy nebudu moci říct.
Už téměř rok se na něco vymlouvám. Jsem z toho nešťastný
Od porodu uběhl už téměř rok a já jsem se svojí manželkou od té chvíle nespal. Nemohl jsem, nedokázal jsem z hlavy vytěsnit vzpomínky na věci, které jsem viděl.
Možná se chovám jako blázen, ale kdykoli naznačí, že by něco chtěla, já se cítím znechuceně. Nikdo o tom neví, nikomu jsem se nesvěřil.
Samotného mě to velmi štve, ale bohužel nevím, co s tím mám dělat. Stydím se někomu přiznat pravdu, ženě se naopak pravdu říci bojím – hrozně bych jí ublížil.
Měl bych vyhledat odborníka?
Pohrávám si s myšlenkou, že bych možná měl vyhledat odborníka. Sám vím, že to není normální a už vůbec to není fér vůči mé ženě, která přivedla na svět naši dceru.
Jenže já si zkrátka nedokážu pomoci. Neumím to ovládat a nedokážu se do intimností s ní nutit.
Tak co mám dělat? Opravdu jsem zralý na psychologa? Už jen ta představa, že někomu nahlas svěřuji svůj problém, mě děsí. Cítím se trapně.
Autor: Natálie Kabourková
