Čeněk (58): Bál jsem se, že kvůli svému problému budu brát spoustu léků. Ukázalo se, že mé obavy jsou zbytečné

od Nikola Jaroschová
2 minuty čtení
muz 2
muz 2

S doktory Čeněk nikdy neměl problém. Snažil se svému tělu naslouchat, pomoc odborníka tak příliš často nepotřeboval. Pak se v něm ale cosi změnilo a on dostal strach. Byl si dokonce jistý, že kvůli svému problému bude muset brát léky.

Článek byl zpracován na základě příběhu čtenáře. Fotografie jsou pouze ilustrační a jména osob byla na žádost čtenáře pozměněna.

Přišlo to zničehonic. Preventivní prohlídka u doktora se pro Čeňka proměnila v hororový zážitek. Byl si jistý, že s ním je něco špatně.

Roztřásla se mi kolena a rozbušilo srdce

Že je něco špatně, jsem si všiml před rokem, když jsem měl jít ke svému obvodnímu lékaři na pravidelnou preventivní prohlídku.

Už ten den ráno jsem se cítil zvláštně. Měl jsem nepříjemný pocit, ačkoli jsem si ho vůbec nedokázal vysvětlit.

Byl jsem nepříjemně nervózní už jen z představy, že k tomu doktorovi musím. Když jsem vešel do čekárny před ordinací, ještě se to zhoršilo.

Najednou se mi roztřásla kolena a srdce mi začalo divoce bušit. Jako první mě napadlo, že mám třeba infarkt. Ještě nikdy jsem nic podobného nezažil.

Obával jsem se, že budu muset brát hromadu léků

Nejhorší pocity jsem začal mít v okamžiku, kdy na mě přišla řada. Seděl jsem v čekárně a věděl, že jakmile sestra otevře dveře ordinace, půjdu dovnitř. Udělalo se mi zle.

Na prsou jsem cítil tlak, bylo mi úzko. Srdce stále divoce bušilo, kolena se mi klepala a ruce jsem měl úplně zpocené – stejně tak i čelo, které se mi orosilo studeným potem.

Jakmile jsem skutečně vešel do ordinace mého lékaře, ke kterému chodím už třicet let a dobře ho znám, bylo mi až na umření.

Lékař mi naměřil vysoký tlak. Už jsem se začínal obávat, že jsem nemocný a že určitě vyfasuji hromadu léků, které budu muset brát.

Nikdy by mě nenapadlo, že se to stane zrovna mně

Lékař si samozřejmě nemohl nevšimnout, že nejsem zrovna ve své kůži. Proto si mě pozval za týden znovu.

Překvapilo mě, že když jsem jeho ordinaci opouštěl, najednou už mi nic nebylo. Pocity úzkosti zmizely, stejně jako bušení srdce a studený pot.

Doma jsem se se zážitkem svěřil své ženě. Do detailu jsem jí popsal, co se mi stalo, jak mi bylo zle a jak všechno zmizelo, když jsem to měl za sebou.

Vyřkla zajímavou myšlenku. Podle ní jsem trpěl syndromem bílého pláště. Nikdy by mě nenapadlo, že se to stane zrovna mně.

Moje žena měla pravdu

O týden později měla moje manželka šanci se přesvědčit, jestli byly její úvahy správné. Přišel den kontroly u doktora a moje nepříjemné pocity se vrátily.

Promluvil jsem o tom s lékařem a ten slova mojí ženy potvrdil. Skutečně jsem na stará kolena začal trpět syndromem bílého pláště – a to jsem doposud ani netušil, že něco takového existuje. Moje žena měla pravdu.

Autor: Nikol Kolomazníková


Související články