Alena (31): Bydlím na vesnici, jsem závislá na přátelích s autem. Řidičák mám, ale sama za volant už nesednu

od Nikola Jaroschová
2 minuty čtení
zena auto
Zdroj: Shutterstock

Zatímco v Praze a dalších velkých městech lidé často upřednostní veřejnou hromadnou dopravu, aby se vyhnuli potížím s parkováním a s kolonami na každé křižovatce, na vesnici je to jiné. Kdo nemá vlastní auto, má problémy s nákupy i dojížděním do práce nebo k lékaři. Alena doma auto má. Z garáže už s ním ale nevyjela přes rok. Raději spoléhá na ostatní.

Článek byl zpracován na základě příběhu čtenářky. Fotografie jsou pouze ilustrační a jména osob byla na žádost čtenářky pozměněna.

Čtenářka bydlí na malé vesnici, kde je jen kostel a škola. Na nákupy musí do vedlejšího města, stejně tak k doktorům nebo na úřady. Přestože má vlastní auto i řidičský průkaz, rozhodla se kdysi, že už za volant nesedne.

„Je to hrozné, musím spoléhat na kamarády. Kdykoli něco potřebuji, píšu několika lidem, než se najde někdo, kdo má cestu do města, nebo je ochotný mě tam zavézt. Připadám si jako přítěž, jenomže se po zážitku, který se mi stal, bojím sednout do auta jako řidička,“ vysvětluje,

Byla noc a já to nečekala

Zhruba před rokem a půl jela Alena večer domů z města. Aby se dostala do vesnice, kde bydlí, musí projet po silnici, kolem které je z obou stran les. I když dodržovala všechny dopravní předpisy a bezpečnostní pravidla, měla po cestě nehodu.

Jí samotné se nic nestalo. Do cesty jí ale vběhla srna, kterou Alena autem srazila. „Lekla jsem se. Zvíře vyskočilo z lesa a vběhlo přímo před auto. Byla tma, takže jsem byla na silnici sama, nikde nikdo.

Nejhorší na všem bylo, že když Alena vystoupila, aby zvíře zkontrolovala, zjistila, že je srna mrtvá. Navíc byla březí a ani její mládě nepřežilo. „Ten pohled bych nikomu nepřála. Z roztrženého boku zvířete bylo poznat, že je uvnitř další, také mrtvé,“ popisuje.

„Auto mě tehdy ani tak nezajímalo. Mělo promáčknutý předek a bylo poničené, měla jsem vlastně štěstí, že náraz nebyl tak prudký. Obvykle při srážce se zvířaty bývají větší škody na majetku,“ říká Alena.

Podle svých slov tam jen stála, dívala se na mrtvé zvíře a po chvíli si uvědomila, že pláče. Když se trochu vzpamatovala, snažila se zavolat pomoc. Nemohla srnu nechat jen tak na místě.

„Jelikož byla noc, až po delší době jsem sehnala myslivce, který tělo zvířete odklidil. Ptal se, zda potřebuji pomoc, ale já raději v šoku sedla do auta a odjela jsem domů. Další den jsem ho zavezla do servisu. To bylo naposledy, co jsem řídila.“

Od té chvíle spoléhám na kamarády

Když bylo po nějaké době auto připraveno k vyzvednutí, požádala Alena kamaráda, zda by jí pro něj nezajel. Ten ho zaparkoval v její garáži. Od té chvíle s ním nikdo nikde nebyl.

„Kdykoli si na tu noc vzpomenu, mám noční můry. Připravila jsem o život zvíře, které navíc bylo březí. Mohlo se něco přihodit i mně. Nikdy jsem si nepomyslela, že by mě jedna nehoda tolik rozhodila, ale ten zážitek byl takový, že ho zkrátka nedostanu z hlavy,“ popisuje Alena své pocity.

„Kdykoli sedím v autě jako spolujezdec, snažím se nemyslet na to, co by se mohlo zase stát. Ale vždy, když projíždíme daným úsekem, jsem ve stresu a rozhlížím se kolem. Přátelé to vědí a raději nic neříkají.“

Alena tak kdykoli, když potřebuje do města, musí spoléhat na to, že se tam nějak dostane s pomocí kamarádů, kteří mají auto. Zatím se nerozhodla, co udělá s tím svým. Jelikož si je ale jistá, že už nikdy za volant nesedne, nejspíš ho časem prodá.

Autor: Šárka Cvrkalová


Související články