Tři roky po skončení 2. světové války se tehdejší Československo ocitlo v období temna podobně jako kdysi země české v době pobělohorské. Nadále jsme ztráceli svobodu, až byla nastolena totalitní společnost. Hrozba ztráty svobody nad námi však stále visí jako pověstný Damoklův meč.
Asi se ptáte, proč jsem začala tento text s takovým nádechem tragična. Řekla bych, že si lidé po čtyřiceti letech života v komunismu a třiceti letech po pádu totality úplně přestali vážit svobody. Je to velmi nebezpečné, protože svoboda zde není konečná. Totalita se vrací, a to ve zcela odlišných formách. Dříve byla více spojena s politickou nesvobodou, kdy nám bylo neustále cosi diktováno a my nemohli projevit nahlas své názory. Dnes má zdánlivě přátelskou tvář, avšak je stále stejně nemilosrdná.
Řekněme si to rovnou: Současná totalita je o nadvládě konzumu a peněz. Kdo není zdatným konzumentem a nevlastní hmotné statky či spousty peněz, jako by nežil.
Je možné, že jsme se nechali opět nezdravě ovládnout? Většina Čechů jsou zaměstnanci nebo obchodníci, kultura, umění a především tvořivost za tím vším někde daleko vzadu pokulhává. Když chcete tvořit nebo se věnovat službám, doslova tu pláčete nad výdělkem. V dobách minulých se více věcí projevovalo na fyzické úrovni včetně různých bitev a dnes zuří válka psychologická a energetická.
V pondělí 25. února jsme si připomněli komunistický puč a druhou „živou pochodeň“, jíž se po Janu Palachovi stal v roce 1969 Jan Zajíc. A bude se „slavit“ další smutné výročí. Tímto dnem je 10. březen, kdy se o mnoho let předtím, roku 1948 zabil tehdejší ministr zahraničí Jan Masaryk.
Občas si ztěžka povzdechnu, proč jsme jen nenechali komunistickou stranu postavit mimo zákon. Možná by pak nebylo okolo nás tolik převléknuvších se veksláků v úctyhodné a důvěryhodné byznysmeny, kteří nám sice nabízejí pracovní příležitosti, ale zároveň nám sdírají kůži z těla.
Pojďme společně uctít památku těch, kteří se nějakým způsobem dřívějšímu režimu postavili a pokusme se o jeho postupnou proměnu.
Autor: redakce
