Rukou zástupců nacistického Německa zemřelo během 2 sv. války nespočet lidí, ale byli zde i tací, kteří by za dar smrti dali cokoliv, tací, jejichž život byl pouze díky jednomu muži, plný bolesti a utrpení – nekončících experimentů, jenž v lepším případě, končily smrtí. Řeč je o doktoru Josefu Mengelem, jehož životním posláním a největší radostí se stalo mučení a experimentování na zajatcích nacistického režimu.
Zdroj: Osvetim-auschwitz.estranky.cz
Josef Mengele se narodil roku 1911 v německém Gunzburgu, jako nejstarší syn Karla a Wallburgy Mengeleových. Poté, co úspěšně odmaturoval, zahájil studium na univerzitě v Mnichově, následně ve Vídni a nakonec v Bonnu. Vše začalo, když po získání doktorátu nastoupil v roce 1937 jako asistent v prestižním Ústavu třetí říše pro dědičnost, biologii a rasovou čistotu ve Frankfurtu. Jako asistent Otmara von Verschuera, velkého obdivovatele Adolfa Hitlera, který se zaobíral především výzkumem dvojčat, se o mnohé dozvěděl o jejich genetice a byl tím stejně fascinován, jako samotný Verschuer.
V roce 1939 vstoupil Mengele do řad SS, přičemž byl o dva roky později zraněn v boji a prohlášen za boje neschopného. A tím se stalo, že v roce 1943 zahájil svou ozdravnou činnost v homosexuální sekci koncentračního táboru Osvětim-Birkenau, kde se stal vrchním lékařem. Po splynování celé jeho sekce v následujícím roce, byl povýšen na vedoucího doktora v Birkenau. Zde po dobu 21 měsíců rozhodoval o životě a smrti místních zajatců. Pouze jeho slovo rozhodlo, kdo je vhodný pro šílené experimenty a kdo poputuje přímo do plynové komory.
Nacistické experimentování bylo od té doby v koncentračním táboru Osvětim-Birkenau na denním pořádku. Jednalo se o řady systematických lékařských procedur, jejichž cílem bylo především zjistit, co vše je schopno vydržet lidské tělo, ať už tělo dospělého Žida, postaršího Roma nebo mladičkého homosexuála. Když dr. Mengele rozhodl, nevyhnul se jeho experimentům nikdo. Pak už pouze stačilo doufat a modlit se, že utrpení brzy skončí a to v nejlepším případě smrtí. Většinou, ale bohužel spíše zohavením nebo bolestivým znetvoření těla, které Mengeleho pacientům zůstalo na celý život.
Ve jménu vědy byl schopný učinit doslova cokoliv. Jeho „profesionální“ operace probíhali často bez jakéhokoliv umrtvení pacientů, aby jim při zákroku přivodil, co možná největší bolest a zjistil, zda pacient zemře dříve na šok z obrovské bolesti nebo na následky neprofesionální operace prováděné v nehostinném a nehygienickém prostředí pomocí nesterilizovaných nástrojů. Operace však nebyly jeho jedinou specializací, prováděl také amputace, sterilizace, vpichování jedů atd. Vystavoval lidská těla extrémním mrazům a horku, ponořoval je do vroucí vody, vpichoval jedovaté látky do duhovek, pitval zaživa a mnoho dalšího. Obzvláště se pak soustředil na pokusy na dvojčatech.
Teror skončil až spolu s koncem 2 sv. války, kdy uprchl a dlouho se skrýval v Jižní Americe. I přesto, že lovci nacistů mu byli neustále na stopě, nikdy nebyl dopaden, zemřel v roce 1979 na infarkt nebo utopení. Nejvyšší zločiny proti lidskosti páchané jeho rukou tak nebyli nikdy potrestány.
Autor: Sabina Sztymonová
