Po havárii reaktoru v Černobylské jaderné elektrárně v roce 1986 museli obyvatelé ukrajinského města Pripjať a okolních vesnic opustit zamořenou oblast. S sebou si mohli vzít jen to nejnutnější. Byli také nuceni opustit svá domácí zvířata a zanechat je zde napospas svému osudu.
Evakuovaní obyvatelé z oblasti později popisovali zoufalé kvílení psů, kteří se pokoušeli nastoupit do jejich autobusů. Vojáci psy strkali od autobusů a kopali do nich. Nešťastní majitelé prosili, aby jejich mazlíčky nezabíjeli. Věrní chlupáči pak ještě dlouho běželi za odjíždějícími autobusy.
Většina zvířat byla po havárii vystřílena
Do zamořené oblasti se později vrátili sovětští vojáci, aby toulající se zvířata vystříleli ve snaze zabránit šíření radioaktivity. Velkému množství zvířat se však podařilo utéct a zachránit se. Stovky toulavých psů se tak naučily přežít v lesích kolem vyloučené zóny.
Psí domorodci
Dnes, po pětatřiceti letech od katastrofy, žijí v uzavřené zóně o ploše asi dva tisíce šest set kilometrů čtverečních přibližně tři stovky psů. Potomků kdysi opuštěných psích mazlíčků, i těch, kteří se do oblasti zatoulali odjinud. Psi zde žijí mezi losy, rysy, zajíci a vlky, kteří v černobylské uzavřené zóně také našli domov. Do oblasti byli nedávno též přemístěni koně Převalského a medvědi.
Život psů v této oblasti není snadný. Stále jim hrozí kontaminace radioaktivitou, jsou ohroženi útoky vlků, požáry, musejí snášet krutou ukrajinskou zimu a hladovění. Jejich srst často vykazuje zvýšenou úroveň radiace. Černobylští psi se proto dožívají maximálně pěti let.
Velké přátelství psů a černobylských strážných
Psi navazují kuriózní vztah s lidmi pověřenými střežením kontaminované oblasti. Strážci na stanovištích nadšeně sdílejí toto místo s psí smečkou. Krmí je, nabízejí jim přístřeší a poskytují jim i lékařskou péči. A pohřbí je, když zemřou.
Strážci se o opuštěné psy snaží starat, jak jen můžou. Proto mezi nimi vzniklo hluboké pouto. Někteří ze psů zůstávají v jejich blízkosti, jiní si přicházejí a odcházejí, jak se jim zlíbí. Známé psí tváře si strážci dokonce pojmenovali.
Strážci musejí mimo jiné procházet opuštěné ulice a místa černobylské uzavřené zóny a kontrolovat, zda se do oblasti nedostal nikdo nevyžádaný. A psi je při těchto pochůzkách nadšeně doprovázejí a hlídají s nimi. Samozřejmě ne všichni ze zdejší smečky jsou tak krotcí. K některým psům je v podstatě nemožné se přiblížit.
Organizace Clean Futures Fund
Mimo černobylské stráže se o zdejší psy stará také americká nezisková organizace. Ta psy ve vyloučené zóně monitoruje a poskytuje jim potřebnou péči. Ve zdejší oblasti Clean Futures Fund zřídila tři veterinární kliniky. Mimo akutní ošetření zde očkují chlupáče proti vzteklině a dalším nemocem, a také je zde kastrují.
Spoluzakladatel organizace deníku The Guardian vysvětlil, že organizace chce zdejší psí populaci dostat na zvládnutelný počet tak, aby je mohla všechny krmit a poskytovat jim potřebnou péči. Díky tomu bude černobylská oblast bezpečnější nejen pro ně, ale i pro pracovníky a návštěvníky, kteří sem jezdí na exkurze.
Adopce černobylských psů
Organizace také nedávno zahájila projekt adopce těchto psů. Sám spoluzakladatel Clean Futures Fund Lucas Hixson jednoho pejska adoptoval. Nyní hledají americké rodiny, které si osvojí další černobylské psy.
A zájem je prý veliký. K adopci jsou nabízena pouze štěňata do jednoho roku, starší psy, pro které by bylo stěhování z oblasti stresující, jsou sterilizováni a je o ně pečováno zde.
Štěňata procházejí na černobylské veterině zdravotními testy a zjišťuje se, jak moc byla ozářena. Pokud je ozáření veliké, což se ale u štěňat stává málokdy, jsou omyta speciálními prostředky a ostříhána. Před odjezdem do Spojených států pak ještě na několik týdnů putují do péče útulku v nedalekém městě.
BBC se v rozhovoru s jedním z černobylských strážných zeptalo, proč by psům mělo být nadále umožněno setrvávat v uzavřené zóně. Odpověděl, že jim psi přinášejí radost. „Pro mě osobně je to jakýsi symbol pokračování života v tomto radioaktivním, postapokalyptickém světě,“ dodal.
Zdroj: BBC, Lonely Planet, The Guardian
Autor: Michaela Pauerová