Henri Dunant: První držitel Nobelovy ceny za mír stál u něčeho velkého. Způsob smrti si nezasloužil

od Nikola Jaroschová
3 minuty čtení
Henry Dunant
Zdroj: Unknown author, Public domain, via Wikimedia Commons

Život švýcarského vizionáře byl jako na houpačce – jednou dole, jednou nahoře. Narodil se v bohatém domě, ale zemřel jako žebrák v hospicu. Stal se úspěšným podnikatelem, ale skončil bankrotem. Společnost, která ho za jeho činy oslavovala, ho později zavrhla. Trpěl depresemi a zemřel osamělý. Jeho živým odkazem je Červený kříž.

Jean Henri Dunant se narodil 8. května 1828 do rodiny významného ženevského obchodníka. Rodina byla velmi nábožensky založená, podporovala péči o sociálně slabé a věnovala se charitě. Tím byl Henri výrazně ovlivněn a už jako student a později i zástupce křesťanské asociace se věnoval různým sociálním projektům i v zahraničí.

Ve svých šestadvaceti letech vstoupil do obchodního světa jako zástupce švýcarské společnosti Compagnie genevoise des Colonies de Sétif. Společnost podporovala rozvoj zemědělství v severní Africe a na Sicílii. Henri tak pracovně navštívil Alžírsko, Tunisko i Itálii.

Své zkušenosti z Afriky pak publikoval ve své knižní prvotině – Zápisky o Tunisu, s pozoruhodnou kapitolou o otroctví. Kniha mu získala přízeň významných osobností a vstup do několika vědeckých společností.

Za Napoleonem III. jel přímo na bitevní pole

Dunant vymyslel odvážný plán a založil v Alžírsku finanční a průmyslovou mlynářskou společnost. Potřeboval však pomoct s právy na vodu od císaře Napoleona III. a rozhodl se přednést mu svou žádost přímo. Neodradilo ho ani to, že Napoleon byl zrovna na bitevním poli v Lombardii. Dunant se vydal do Napoleonovy centrály poblíž severoitalského města Solferino.

Utrpení, které viděl vlastně jen náhodou, změnilo jeho život

Dorazil tam právě ve chvíli, aby se stal svědkem jedné z nejkrvavějších bitev devatenáctého století a viděl i její následky. V bitvě padlo skoro čtyřicet tisíc vojáků a tisíce zraněných zůstaly bez pomoci ležet na bojišti. A to i několik dní. Dunant, od dětství zvyklý pomáhat potřebným, okamžitě začal s přispěním civilního obyvatelstva organizovat záchranné práce. Nechal také zřídit polní nemocnici, ve které ošetřovali vojáky bez ohledu na národnost.

„Tutti fratelli“ – všichni jsou bratři

Za své činy byl Itálií oceněn řádem sv. Mauricia a sv. Lazara. V roce 1862 vydal knihu Vzpomínka na Solferino, kde své otřesné zážitky popsal. Kniha ho okamžitě po vydání proslavila. V knize popisuje nejen bitvu a chaos na bitevním poli po bojích, ale také svůj plán na vytvoření neutrální organizace, která by poskytovala péči zraněným vojákům po celém světě. Tuto pomocnou společnost by měly vytvořit všechny národy, sponzorovat ji a trénovat dobrovolníky v pomoci raněným a později se o ně starat, dokud se plně nezotaví.

Položil první myšlenku Červeného kříže

V únoru 1863 z jeho iniciativy společně s dalšími čtyřmi známými vznikl Mezinárodní výbor pro pomoc raněným – později přejmenovaný na Mezinárodní výbor Červeného kříže. Výbor však musel nabýt právní podoby a disponovat určitými jistotami.

Dunant začal cestovat po Evropě a přesvědčovat státníky a důležité osoby o potřebě vzniku takovéto organizace. Díky tomu se v říjnu téhož roku sešlo na konferenci v Ženevě třicet šest delegátů z osmnácti evropských zemí. Konference schválila několik zásadních rezolucí a položila základy pro shromáždění zplnomocněných zástupců. Symbolem organizace se stal červený kříž na bílém poli – inverzní provedení státní vlajky Švýcarska.

Ženevská úmluva

22. srpna 1864 podepsalo dvanáct národů mezinárodní smlouvu, běžně známou jako Ženevská úmluva, která souhlasila například se zajištěním neutrality pro zdravotnický personál. Úmluvu v následujících letech postupně ratifikovaly další evropské státy.

Roky bídy

Jako ostrý kontrast k předchozím letům se ukázaly další roky od roku 1867. Mezi Dunantem a výborem postupně narůstaly neshody a nepochopený Dunant se rozhodl na svůj post ve výboru rezignovat. Do toho přišel krach jeho společnosti, která v severní Africe nezískala práva na vodu a byla celkově špatně spravována, jelikož se Dunant soustředil na humanitární práci. Musel tak ohlásit bankrot a tím mezi konzervativními ženevskými přáteli zcela ztratil prestiž a odvrhli ho.

Byl nucen žít osamoceně, prakticky jako žebrák a bezdomovec. Po krátkých pobytech na různých místech v Evropě zakotvil v malé švýcarské vesnici Heiden nedaleko Bodamského jezera. Zde ho v roce 1890 objevil jistý vesnický učitel a informoval svět, že je Dunant naživu. Nikoho to však příliš nezajímalo.

Posledních 18 let života strávil v nemocničním pokoji

Protože byl nemocný a trpěl velkými depresemi, byl Dunant v roce 1892 přemístěn do hospicu. A tady, v místnosti 12, strávil zbývajících osmnáct let svého života. Ne však jako neznámý člověk.

Nobelovu cenu si osobně nepřevzal

Po roce 1895, kdy smutný osud zakladatele Červeného kříže proběhl tiskem a zalarmoval veřejnost, byl Dunant znovu objeven. Nashromáždily se ceny a ocenění, ale Dunant se již z místnosti 12 nepohnul. A to ani ve chvíli, kdy se stal roku 1901 prvním laureátem Nobelovy ceny za mír, společně se zakladatelem Francouzské mírové společnosti Frédéricem Passym. Všechny peníze, které z cen získal, daroval na charitativní účely.

Zemřel ve svých dvaaosmdesáti letech a pohřben byl bez ceremonií a v tichosti, podle jeho posledního přání. Den jeho narozenin 8. května je slaven jako Světový den Červeného kříže.

Zdroj: nobelprize.org
Autor: Michaela Pauerová


Související články