Ačkoli během druhé světové války padlo hodně vojáků, to, co viděli muži na frontě, nebylo pro mnohé nic v porovnání s tím, co spatřili, když objevili koncentrační tábor v Osvětimi.
Místo, které z počátku považovali pouze za pracovní tábor, nakonec označili jako největší nacistickou továrnu na smrt.
Už měsíce bylo jasné, že se válka blíží ke konci. Rudá armáda postupně osvobozovala území a nutila Němce k ústupu. 27. ledna 1945 se dostal první ukrajinský pluk až k městu Osvětim na jihu Polska.
Údajně stáli za prohrou Německa v první světové válce
K útlaku Židů docházelo už od roku 1933, kdy se k moci dostal Adolf Hitler. Nacistická propaganda o těchto lidech zcela nesmyslně začala hlásat mimo jiné to, že právě Židé stojí za prohrou Německa v první světové válce.
Židé tak byli téměř ve všech ohledech diskriminováni, označeni žlutou hvězdou, jako symbol potupy, kterou museli veřejně nosit na ulici.
Postupem času byly celé rodiny Židů odváženy do koncentračních táborů a postupně likvidovány. Majetek Židů byl zabavován, a ekonomika Německa po válce tak alespoň trochu mohla stoupnout, ovšem na úkor tisíců nevinných lidí.
Židé tak přišli úplně o všechno. Neměli práci, majetek, mnozí ani domov. To byl ale pouhý začátek všeho.
20. ledna 1942 se nacisté dohodli na konečném řešení Židovské otázky. Přijali plán na postupné vyvražďování této podle nich „méněcenné rasy“, a začal tak velký odsun Židů do koncentračních táborů.
Až osmdesát tisíc spálených těl měsíčně
Největším z koncentračních táborů se stala Osvětim. Tento původně pracovní tábor byl rozšířen o plynové komory a krematoria a Židé sem byli posíláni za jedním jediným účelem: co nejrychleji a nejlevněji zde zemřít. Podle dostupných informací bylo možné v Osvětimi takto vyvraždit za jediný měsíc až osmdesát tisíc Židů.
Ženy, děti a nemocní byli zabiti ihned po příjezdu do tábora. Ti, kteří byli alespoň trochu schopni práce, zůstali naživu, dokud nepadli únavou, hladem či nemocemi. Podle nacistů se jednalo o takzvané „vyhlazení prací.“
Nikdo navíc do poslední chvíle netušil, že zemře. Plynové komory se totiž do poslední chvíle tvářily jako sprchy. Místo protestů tak unavení Židé s radostí přijali ten jediný dar. Jejich utrpení skončilo během dvaceti minut.
Konec zabíjení Židů
Jak Rudá armáda postupovala, Němci se začali bát a likvidovat důkazy. Některé vězně poslali na takzvané pochody smrti, kde jich většina zemřela únavou či chladem, nebo byla zastřelena za to, že jde pomalu. Krematoria byla vyhozena do povětří. Nikdo neměl přežít.
Naštěstí byla Rudá armáda rychlejší, než nacisté předpokládali. 27. ledna 1945 nalezla v táboře přes sedm tisíc zubožených lidí, které ještě bylo možné zachránit. To je ovšem úplné minimum oproti více než milionu lidí, kteří v koncentračním táboře během války zahynuli.
Autor: Šárka Cvrkalová
