Stavba Panamského průplavu stála tisíce životů. Přitom stačilo vyhubit komáry v místních močálech

od Šárka Blahoňovská
2 minuty čtení
Panamsky pruplav
Panamsky pruplav

Panamský průplav leží ve Střední Americe a spojuje Atlantský oceán s Tichým. Už v 16. století napadlo anglického krále Karla V. úžinou prokopat cestu, jenomže tehdy na nic takového ještě nebyla technologie dostatečně vyspělá. Až o několik století, konkrétně v roce 1880, začal být průplav budován.

Námořní cesta kolem Jižní Ameriky vodou plnou skalisek a hor byla dlouhá dvanáct tisíc kilometrů. Pro lodě byla tato cesta velmi náročná, nekonečně dlouho trvající a pro mnohé dokonce nemožná. Proto v místě zvaném Panamská šíje, kde je Amerika úplně nejužší, začala vznikat zkratka.

Se vším začali Francouzi, umíraly tehdy stovky otroků

Španělé v dávných dobách se museli smířit s takzvanou Křížovou stezkou, oblázkovou cestou, která byla vybudována, aby sloužila povozům s koňmi na převoz ukořistěného zboží mezi Atlantským a Tichým oceánem.

Ke skutečnému budování průplavu, o kterém se už po staletí uvažovalo, se odhodlali až Francouzi. Ti na všem pracovali mezi lety 1880–1889 pod vedením podnikatele a diplomata Ferdinanda de Lessepse, který byl hlavním aktérem při otevření Suezského průplavu o jedenáct let dříve.

Využito bylo podle dostupných informací dělníků až z devadesáti zemí. Ve většině případů se jednalo o černé otroky, pro které byla tato práce tím posledním, co v životě udělali. V nesmírně složitých podmínkách umírali na infekční nemoci i vyčerpání.

Po devíti letech byly práce ukončeny. Došlo ke smrti více než dvaceti tisíců dělníků, k finančnímu vyčerpání a kvůli neustálým sesuvům půdy se zdálo, že průplav nebude nikdy dokončen. Celková částka, která do té doby na stavbu průplavu padla, byla zhruba dvě stě sedmdesát milionů dolarů.

Po pěti letech se ke všemu vrátili Američané

Více než pět let ležela práce v rozdělaném stavu. Až poté licenční práva na celý projekt koupili Američané, kteří se rozhodli udělat cokoli proto, aby cestu mezi dvěma oceány zpřístupnili.

Jedno z nejdůležitějších rozhodnutí tehdy udělal vedoucí lékař stavebního projektu, plukovník William Gorgas. Ten přišel s tím, že než se bude ve stavbě pokračovat, je třeba zbavit se přenašečů infekčních chorob, kterými byli především komáři. Za velké peníze nechal vysušit okolní močály, vykouřit a dezinfikovat stavby a zavést kanalizaci. A přestože peníze byly opravdu nemalé, vyplatilo se.

Průplav dlouhý celkových osmdesát jedna kilometrů a široký v některých místech až tři sta metrů byl slavnostně otevřen 15. srpna 1914, tedy až třicet čtyři let poté, co začaly práce na jeho výstavbě. Ten den jím proplula pouze jediná loď a do plného provozu byl kanál uveden až později, konkrétně po první světové válce.

Statistiky hovoří o tom, že kdyby veškerá zemina, která se vytěžila při budování Panamského průplavu, byla naložena na vagony nákladního vlaku, byl by tento dopravní prostředek tak dlouhý, že by celkem čtyřikrát obtočil celou zeměkouli.

Dobrodruh, který zmizel v neznámu

S Panamským průplavem se pojí i jméno jedné americké legendy. Richard Halliburton byl spisovatel, dobrodruh, námořník a cestovatel, který ve svém životě vyzkoušel mnohé.

Cestoval totiž po těch nejméně přístupných místech světa a snažil se vždy dokázat něco, co nikdo nikdy před ním nedokázal. Na svých cestách tak například absolvoval maratonský běh, na slonu přejel Alpy, pátral po stopách Alexandra Velikého, ale také přeplaval právě Panamský průplav.

O většině svých prožitků píše v knihách a pamětích. 24. března roku 1939 byl prohlášen za mrtvého poté, co skončilo pátrání po jeho těle. Při cestě přes Tichý oceán z Hong Kongu do San Franciska se ztratil a jeho ostatky ani zbytky lodě nebyly nikdy nalezeny.

Autor: Šárka Cvrkalová


Související články