Mnozí možná mají za to, že ženy by v armádě měly sloužit maximálně v nemocnicích nebo jako pomocný personál. Není úplně běžné, aby se pohybovaly po bojišti, a dříve to bylo ještě výjimečnější než dnes.
V roce 1942 ale začala sovětská armáda do svých řad nabírat i ženy, a to na pozice odstřelovaček. Věřilo se totiž, že jsou trpělivé a přesné a dokáží i hodiny čekat na správný okamžik.
Tou, která tento fakt prokázala nejvíc, se stala Roza Jegorovna Šanina. Ta se do armády přihlásila dobrovolně a velmi rychle si získala respekt i těch mužů, kteří ženám příliš nevěřili.
Fyzičku testovala už od mládí mnohakilometrovými procházkami
Šanina se narodila do chudé rodiny. Její matka byla mlékařka, otec byl dřevorubec, který měl trvalé fyzické následky z první světové války.
Společně s Rozou se rodina starala o dalších šest dětí. Dívka chodila do školy. Když ale dokončila základní docházku a chtěla pokračovat v učení, musela chodit každý den třináct kilometrů pěšky tam i zpět, aby se do školy dostala.
Každý víkend pak absolvovala trasu ještě jednou, aby se postarala o nemocnou tetu. Když jí bylo čtrnáct, ušla pěšky přes dvě stě kilometrů, aby se dostala k železniční trati, a odjela studovat na vysokou školu.
Tam se ale po pár letech změnila finanční pravidla, snížila se stipendia a ona musela začít pracovat, aby školu zvládla. Proto se vrátila do rodné vesnice a začala učit děti v mateřské školce.
Přes den pracovala, po večerech studovala a v roce 1941 se jí podařilo školu dokončit. Když později vstoupil Sovětský svaz do druhé světové války, její bratři narukovali, dva z nich však hned v začátcích zemřeli.
Rozhodla se bojovat za sebe i za bratry
Roza se později rozhodla, že narukuje do armády. Byla přijata jako odstřelovačka.
Zapsala se na školu odstřelovaček a později se stala jednou z těch, které na bojišti odvedly tu nejlepší práci. V roce 1944 získala za své činy Řád slávy třetí třídy. Na svém kontě má celkem padesát devět životů.
I když bylo v armádě zakázáno vést si deníky, ona sama jeden psala. Aby nemohla být nařčena z vyzrazení vojenského tajemství, mrtvé a zraněné popisovala jako černé a červené.
Deník se nakonec stal základem pro zveřejnění jejího příběhu v médiích. V roce 1965 byl deník předán do muzea v Archangelské oblasti.
27. ledna 1945 byla Roza Šanina nalezena na bojišti se střepinami granátu v hrudníku. I přes okamžitou pomoc a převoz do nemocnice následující den zemřela. Na smrtelné posteli řekla, že lituje, jak málo toho pro svou vlast mohla vykonat.
Autor: Šárka Cvrkalová
