Ve středověku si nejeden chudý občan přál být vlastníkem železného trůnu, ze kterého by mohl vládnout světu. Pravým opakem ale byla takzvaná železná židle, která byla považována za jeden z nejděsivějších mučicích nástrojů.
Děsivé mučicí zařízení pravděpodobně fungovalo už roky předtím, poprvé však bylo oficiálně zmíněno v novinovém článku z roku 1891. Ten popisoval, jak se taková železná židle používala k trestání zločinců.
Cílem tohoto nástroje nebylo z člověka dostat informace, ani ho zabít či trvale zmrzačit, ale potrestat za to, že se nějak provinil proti zákonům. Pravda je ale taková, že psychické následky si mnozí nesli do konce života.
Stovky drobných hrotů
Železná židle byla v podstatě křeslo, které mělo na sedací části i opěradle stovky kovových hrotů podobných hřebíkům. Mučený byl na židli posazen a ruce i nohy mu byly přivázány k opěrkám a k nohám židle.
I tam byly obvykle bodáky, takže čím více se člověk hýbal, tím spíše mu hrozilo, že si roztrhá kůži na rukou i nohou. Vlastní vahou pak člověk tlačil na židli a hroty se mu zabodávaly do kůže. Obvykle to nebylo tolik, aby se mu stalo něco vážného, ale dostatečně na to, aby trpěl bolestí.
Malé ostré hřebíky způsobily člověku krvavá poranění po celé části těla, kterou se dotýkal židle. Čím více se člověk snažil osvobodit nebo si udělat „pohodlí“, tím více si je zavrtával do kůže.
Největším problémem bylo pravděpodobně to, že ačkoli židle neměla zabíjet, po lidech, kteří na ní seděli dříve, na ní byly zbytky krve a bakterií, které samozřejmě nikdo nečistil.
Odsouzencům tak hrozilo nejen to, že budou mít do konce života psychické problémy, ale také otrava krve. Většinou byla židle používána jako trest za krádeže, vraždy nebo provinění se proti státu.
Uměli to udělat i horší
Někdy seděl odsouzený v klidu, překonával bolest z hřebíků tlačících mu do těla a zdálo se, že je pro něho mučení málo výchovné. V takovém případě se často dávala vězňům na klín závaží, která vše zhoršovala.
Dalším způsobem, jak dokázali věznitelé udělat mučení ještě brutálnější, bylo zapálení hořáku pod kovovou židlí. Ten rozpálil sedátko ze železa do červena a mučený měl kromě rozpíchané kůže také popáleniny.
Jednou z nejznámějších obětí, která byla na železné židli mučena, byl Jean Calas. Ten se provinil vraždou svého syna a byl potrestán tímto šíleným nástrojem, který měl všem ostatním ukázat, co se stane, když budou páchat zločiny.
Kromě železné židle si navíc vysloužil i několik hodin na skřipci. Nakonec se ukázalo, že byl mučen neprávem, protože smrt jeho syna byla uzavřena jako sebevražda.
O dva roky později byl Jean Calas osvobozen. Bohužel ne všichni mučení měli tolik štěstí. Většina jich skončila ve vězení, kde nakonec stejně zemřeli, a to navíc v depresích a s děsivými vzpomínkami na mučení železnou židlí.
Zdroj: weirdhistorian.com, thecoolist.com, alamy.com
Autor: Šárka Cvrkalová
