Qilakitsocké „grónské“ mumie: Objev, který ohromil dějiny a badatelům zamotal hlavu

od Nikola Jaroschová
3 minuty čtení
Qilakitsocka mumie
Qilakitsocka mumie

Když se řekne mumie, napadne každého z nás něco trochu jiného. Většinou se nám vybaví známé mumie slavných egyptských faraónů, fantastické postavy ze strašidelných filmů a seriálů nebo naše mumie, umístěné v katakombách města Klatovy. Qilakitsocké, tzv. grónské, mumie napadnou jen zlomek z nás, jelikož se jedná o ojedinělý úkaz.

Osm mumií, které byly roku 1972 nalezeny v ledových pustinách na území bývalé inuitské osady Qilakitsoq na severozápadě Grónska, bylo objeveno nejen ve skvělém stavu, ale především s roztodivnou vizáží.

Fyziognomie některých žen a dětí totiž připomínala zvláštní panenky, jejichž podoba by se, s nadsázkou řečeno, dozajista uplatnila i ve strašidelném filmu.

Objev, který ohromil dějiny

Stáří těchto „panenek“ se odhaduje na 500 let. Důvod, proč bylo zmíněných 8 lidí (6 žen a 2 děti) pochováno pod kameny, do ledu a celkově netradičním způsobem, zůstává vědeckému světu dodnes záhadou.

Uspokojivé odpovědi přitom neexistují ani na otázku příčiny úmrtí osob či klíče, podle kterého byla k sobě těla vybrána.

Celý vědecký objev započal náhodně. Stalo se tak v den, kdy se roku 1972 vydali bratři Hans a Jokum Grönvoldovi na běžnou loveckou procházku, při níž nalezli dva podivné kamenité útvary.

Z pozice nadšených badatelů se je proto na vlastní pěst vydali prozkoumat. Stále ještě v domnění, že o nic moc zajímavého nepůjde. Jenže se mýlili. Zpod kamenů na ně vykouklo cosi, co připomínalo mrtvé ženské tělo. Prvotní šok vystřídalo nadšené hlášení objevu dánským archeologům.

Senzace 5 let poté

Ti byli objevem bratrů upřímně nadšeni, ačkoliv veškerá potřebná administrativa vázla. Než mohlo dojít k řádnému výzkumu, uběhlo ještě dalších pět let. Poté byla do míst naleziště vyslána speciální vědecká výprava, která odhalila v ledu a kamení celkem dva hroby s osmi, díky chladnému počasí velmi dobře dochovanými, mumiemi.

Odhad jejich stáří čítal stovky let a podle vědeckých závěrů zde byla těla pohřbena přibližně roku 1475, tedy v době, kdy na našem území vrcholila a postupně doznívala středověká gotika. Vědci poté přistoupili k analýze věku těl prostřednictvím zubů.

Ta odhalila, že se stáří jednotlivých mrtvých pohybovalo u dospělých žen mezi 20 a 50 roky, jedno dítě bylo ve věku 4 až 6 let a druhé mělo pouhých 6 měsíců. Kvůli zvláštnímu vzhledu bylo vědci označeno za „panenku“. Těla samotná ovšem nebyla jedinou pozoruhodností, působící ve vědeckém světě senzaci.

Dámské kabelky i kožešiny

Vzhledem k okolnosti, že staří Inuité věřili v posmrtný život podobně, jak to známe třeba u starých Egypťanů, vybavovali i oni své mrtvé na dalekou cestu patřičnými věcmi denní potřeby, včetně pozoruhodného užitého umění.

Mezi v hrobce objevenými předměty, které zaujaly, se vyskytovaly nejen tulení a sobí kožešiny, ale i všelijaké lovecké pomůcky a nástroje. Ženy zde dokonce měly přidanou podstatnou část svého šatníku, ve kterém se mimo oblečení nalezly i tvarově nadčasově působící kožené kabelky či vyřezávaný hřebínek do vlasů, vyrobený ve tvaru rybího ocasu.

Celkově bylo v hrobech spočítáno na 78 kusů různého oblečení. Inuité totiž věřili, že veškeré věci do hrobů vložené se mrtvým budou hodit v dalším životě.

Testy DNA

Největší neznámou představovala, a dodnes představuje, konkrétní příčina smrti jednotlivých osob. Kvůli odpovědi na tuto otázku se vědci marně namáhali téměř půl století, leč marně.

Těla mumií nicméně z hrobů pečlivě vyjmuta a za účelem dalších výzkumů převezena do dánských laboratoří. Díky extrahované DNA z nehtů a vlasů bylo roku 2007 zjištěno nejen jejich přibližný zdravotní stav, ale například i to, čím se tito lidé nějakou dobu před smrtí živili. Testy ukázaly, že požívali stravu ve formě mořských plodů, rostlin nebo sobího masa.

DNA nicméně odhalila i řadu dalších zajímavostí. Kupříkladu, že až na ženu ve věku asi 50 let byli všichni ostatní příbuzní, šlo o sestry a matky s dětmi.

Jedna z žen byla pravděpodobně hluchá a slepá, druhá zemřela na onkologické onemocnění, v důsledku čehož bylo spolu s tělem patrně pochováno i její šestiměsíční dítě, které by samo bez matky v té době nepřežilo.

Kromě zdravotního stavu žen se v testech ukázal i stav šestiletého chlapce, který podle moderních výzkumů trpěl Downovým syndromem. Za příčinu jeho pohřbení se nicméně uvádí vada dolních končetin, v důsledku které nemohl chodit.

Záhada doprovází záhadu

Během let vydaly Qilakitsocké mumie badatelům řadu tajemství. Díky tzv. infračerveným foto snímkům se u některých žen prokázalo například i zajímavé obličejové tetování, vytvořené pomocí černého a modrého inkoustu, což značí, jak moc si na vizáži ženy Inuitů zakládaly.

Vědci dali u všech osmi mrtvých dohromady zdravotní stav i rodinné poměry, ale nenalezli odpověď, kdy přesně nastala u jednotlivých těl doba smrti nebo proč vlastně byly v hrobech uloženy výhradně ženy a jejich děti.

Právě absence mužských těl, která se v jiných případech po boku žen běžně vyskytovala, byla na celé věci prohlášena za nejzáhadnější a nejtajemnější.

Obálka časopisu National Geographic

Jisté však je, že ze všech osmi nalezených mumií se stal světově uznávaný fenomén, fascinující nejen řadu vědců, ale i lidí z řad nejširší veřejnosti. Nejpopulárnějším členem „mumií rodiny“ je tělíčko šestiměsíčního chlapce, který svou „fantasy vizáží“ připomínající děsivou, ale pěknou, starou malovanou porcelánovou panenku, zaujal veřejnost napříč kontinenty.

Celosvětovou senzaci vzbudil již v 70. letech a jeho obličej se postupně dostal až na obálku slavného přírodovědného časopisu National Geographic.

Mumie tedy v oblibě veřejnosti doslova zabodovaly. Nám zůstává už jen otázka, zda někdy vypoví i svá zbylá tajemství. Odpověď zní: Možná. Přesto si na tento okamžik budeme muset zřejmě ještě nějakou chvíli počkat.

Autor: Michaela E. Sykorová


Související články