Monster study: Wendell Johnson neeticky experimentoval na bezbranných dětech. Způsobil jim doživotní trauma

od Nikola Jaroschová
3 minuty čtení
Monster Study
Zdroj: Profimedia

Koktavost postihuje jednoho ze sta lidí a její přesná příčina je dosud neznámá. Moderní medicína říká, že zde hrají roli jak genetické, tak neuropsychologické faktory. Ve třicátých letech provedl psycholog Wendell Johnson ve jménu medicíny neetický experiment na bezbranných dětech. Způsobil jim doživotní trauma.

Několik sirotků bylo celý půlrok neúnavně snižováno za každou malou nedokonalost v jejich řeči, aby mladý psycholog ověřil svou teorii, že se děti stávají koktavými kvůli psychickému nátlaku. Tento pokus později jeho účastníci hořce nazvali jako Zrůdný experiment – „Monster study“.

Je dokladem toho, jak se v průběhu let vyvíjela etika takovýchto výzkumů. Před více než osmdesáti lety prostě etická pravidla neexistovala a experimenty byly prováděny s využitím menšin, vězňů nebo postižených dětí, protože tyto skupiny prostě nebyly považovány za rovnocenné s ostatními.

Několik Johnsonových „testovacích subjektů“ v roce 2003 zažalovalo univerzitu v Iowě, pod jejíž záštitou byl výzkum prováděn, kvůli celoživotním psychickým problémům pocházejícím z experimentu z roku 1939.

Sám začal koktat v dětství

Johnson sám vyrostl jako koktající a byl jedním z předních národních odborníků na poruchy řeči, a to ještě v momentě, kdy byl tento obor takzvaně v plenkách. Získal doktorát z psychologie a řečové patologie a byl ředitelem Iowské univerzitní logopedické kliniky v letech 1943 až 1955. Johnsonovo jméno nese Institut pro poruchy řeči a sluchu Iowské univerzity.

Šílené experimenty na půdě univerzity

Jako mladý přijel Johnson studovat na Iowskou univerzitu, která byla nejslavnějším centrem pro výzkum koktavosti na světě. Jak sám napsal, řečovým patologem se stal vlastně proto, protože to sám potřeboval.

Když na univerzitě začal studovat, podnítil desítky různých experimentů na výzkum této řečové vady. Mnoho Johnsonových spolužáků mělo stejný problém, a využíval je proto jako pokusné králíky. Začínali odběrem krve, připojováním k elektrodám a různým testováním reflexů.

Stříleli si zbraní u hlavy

Zkoušeli různé testy inteligence, ale nepotvrdilo se, že by koktání souviselo s výší IQ. A zacházeli ještě dál. Zkoušeli elektrošoky, a dokonce si stříleli zbraní těsně u uší, aby zjistili, zda leknutí ovlivní jejich koktání.

Když se Johnson domníval, že koktání souvisí s pravorukostí a levorukostí a mohlo by se vyřešit znehybněním dominantní ruky, chodili po areálu Iowské university desítky pokusných objektů s paží v sádře. Johnson považoval tyto experimenty za velmi zásadní pro rozluštění záhady poruch řeči, rozlousknutí problému se však nijak nepřiblížil.

Experimentovali i s alkoholem

Prováděl i experimenty s vlivem alkoholu na řečový projev u koktajících i nekoktajících lidí. O dobrovolníky v tu chvíli nebyla nouze a prohibice se obcházela využíváním zásob alkoholu z univerzitní nemocnice.

Po mnoha experimentech, které nikam nevedly, začal být Johnson, tehdy již jeden z vyučujících na univerzitě, přesvědčen, že jádro problému je úplně jinde. Soudě podle svého životního příběhu došel k tomu, že za jeho koktání vlastně můžou rodiče.

Koktání si vsugeroval

Jako malý totiž mluvil dobře a koktat začal až ve chvíli, kdy jeho učitel upozornil, že má menší problémy s řečí a mohl by začít koktat. Rodiče se pak přehnaně soustředili na synovu správnou výslovnost až při mluvení začal sám váhat a poté doopravdy koktat. Tím, že se začal tímto problémem zabývat, si ho vlastně sám způsobil.

Pokud je tedy koktání naučené chování, lze se ho i odnaučit. Potřeboval proto uskutečnit experiment, který vyvolá koktání. Do své studie potřeboval „dobrovolníky“ z řad dětí od pěti do patnácti let. Požadoval nejen děti, jež problémem již trpěly, ale i ty, které byly bez jakékoliv vady řeči.

Naverboval proto jednu ze svých postgraduálních studentek, dvaadvacetiletou Mary Tudorovou, aby experiment provedla. Měla zkoumat to, zda když se řekne dětem, které nekoktají, že koktají, problém se u nich vyvine. A naopak, zda může dětem s vadou řeči jejich problém rozmluvit.

Odnesli to nebozí sirotci

Jelikož univerzita spolupracovala se sirotčincem v Davenportu v Iowě, experiment proběhl právě zde. Umístěni zde byli sirotci po vojácích a námořnících bez jediných příbuzných, a o jejich „dobrovolné“ účasti proto rozhodl stát. Děti se tedy nemohly nijak bránit.

Výzkum začal výběrem 22 vhodných „subjektů“, z nichž 10 doopravdy koktalo. Děti i jejich vychovatelky věřily, že jde o logopedii. Koktající děti byly chváleny a přesvědčovány, že vada odezní a budou mluvit zase normálně. Naopak nekoktající sirotci zažili peklo ponižování, upozorňování a posměchu za domnělé vady řeči s tím, že by radši neměli moc mluvit.

Studie nepřišla s výsledkem, že by se některý z těchto sirotků stal koktavým. Vědci však dospěli k závěru, že děti ve skupině s tzv. negativní terapií začaly vykazovat ztrátu sebeúcty a další škodlivé účinky pozorované u dospělých koktajících lidí.

Zatajovaná studie

V roce 2003 několik již dospělých sirotků ze skupiny, která absolvovala onu negativní terapii, zažalovalo univerzitu v Iowě kvůli celoživotním psychickým problémům. Žaloba mimo jiné obviňovala výzkumníky a univerzitu z toho, že zatajují svá zjištění a o experimentu v sirotčinci lžou a nedělají nic, aby způsobené škody napravili.

Vyšetřování dokonce zjistilo, že sama Mary Tudorová, která experiment prováděla, se do sirotčince ve 40. letech několikrát vracela a pokoušela se zvrátit problémy, které u některých dětí nastaly. Nad experimentem vyjádřila hlubokou lítost.

Univerzita se oficiálně omluvila a přeživší účastníci Johnsonova zrůdného experimentu byli odškodněni. Poškozenou psychiku jim to však již spravit nedokáže. „Otec“ experimentum Wendell Johnson zemřel již v roce 1965 v nedožitých šedesáti letech.

Zdroj: en.wikipedia.org, cbsnews.com, nytimes.com
Autor: Michaela Pauerová


Sdílet článek:Share on Facebook
Facebook

Související články