Dnes spoléháme na mobilní telefony. Neuvěříte, jakým způsobem se budili lidé před 80 lety

od Adéla Vocetková
2 minuty čtení
klepaci
Zdroj: Nationaal Archief Copyrighted free use, via Wikimedia Commons

V dnešní době jednoduše večer zkontrolujeme, že máme na mobilu nastavený budík, a s klidem jdeme spát. Málokdo má strach z toho, že by ho zařízení ráno neprobudilo. Ne vždy ale byla tak spolehlivá možnost budíku dostupná.

V minulém století to byly mechanické budíky, které obvykle budily ráno lidi do práce. Jenže na ně nebyl vždy spoleh. Obyvatelé Anglie používali zajímavý způsob, jak nezaspat. Šlo o takzvané klepače.

Chodili od domu k domu a budili své zákazníky

Klepači byli obvykle postarší lidé, kteří si potřebovali přivydělat pár pencí týdně. Chodili ráno po domech svých zákazníků a budili je bušením na dveře či klepáním do oken.

Někteří jen párkrát zaklepali a odešli, aniž by se ujistili, že spáč je opravdu vzhůru, jiní ale vykonávali své řemeslo poctivě. Masivními holemi bušili do dveří, tenčími bambusovými hůlkami zkoušeli okna.

Někdy se dokonce používaly flusačky, dřevěné (či někdy papírové) trubičky, kterými střílely především ženy do oken sušený hrách. Ten nadělal dost hluku, ale nikdo se nemusel bát, že by okno rozbil.

Charles Dickens ve svém díle Nadějné vyhlídky roli klepače popisuje jako zásadní pro každého obyvatele Anglie. V některých velkých městech působily až stovky klepačů.

Někdy jich byl dokonce takový nedostatek, že se k nim přidávali i místní policisté, kteří si tak přivydělali pár korun, když už stejně museli být v danou dobou vzhůru.

Hornické domy byly pro klepače speciálně vybaveny

Ve Ferryhillu v hrabství Durham existovaly speciální domy obývané horníky. Ty měly ve zdech vsazené břidlicové desky, na které muži psali podrobnosti o svých směnách.

Klepači je tak mohli vzbudit přesně podle toho, jak bylo třeba, aniž by se s nimi každý den museli znova a znova domlouvat. Na některých domech z těch dob desky stále existují jako kulturní památka.

Mezi poslední klepače podle všeho patřila Molly Moore. Její matka Mary Smith se klepáním také živila a dcera po ní řemeslo převzala. Barvitě popsala, jak střílela každé ráno hrách na okna klientů.

Profese klepače zanikla zhruba v 50. letech minulého století, kdy se lidé začali spoléhat na budíky. Někteří ale nedali na lidské probouzení dopustit až do let 70.

Autor: Šárka Cvrkalová

Související články