Boj o svobodu projevu a vlastní identitu se odehrával i mimo bojiště v armádních řadách. Láska ke stejnému pohlaví byla totiž na obou stranách barikády zakázaná. Coming out a veřejné přiznání totiž znamenalo nucenou izolaci. Co vše museli gayové a lesby během války vytrpět?
Nejen v nacistickém Německu čelili gayové a lesby perzekuci a útlaku. Také ve Spojených státech amerických byla láska ke stejnému pohlaví zpočátku považována za něco nenormálního a v lékařské rovině byla klasifikována jako duševní choroba.
Láska ke stejnému pohlaví byla tabu
V Evropě tehdy zuřil válečný konflikt a mnoho Američanů se rozhodlo jít splnit svou občanskou povinnost a nastoupit do armády. Nábor byl ale podmíněn výborným zdravotním stavem, a to i po stránce psychické.
Není divu, že jednou z otázek u náboru byla také ta na sexualitu. Všichni homosexuálové tak byli nuceni lhát o své orientaci a v opačném případě riskovali, že budou odesláni zpět domů s nálepkou zvrhlíka.
Mnozí z nich však v armádě našli pochopení. Poprvé se totiž dostali mimo svou běžnou komunitu a měli tak možnost najít v kolektivu přátelství, či dokonce lásku. Na frontách si společně užili spoustu zábavy. Ovšem vše vždy tajně, aby se o tom nedozvěděli nadřízení.
Střílení do vlastních řad
I přesto se však vedení armády snažilo s homosexuály ve svých řadách vypořádat. Místo toho, aby dotyčné jedince obvinili ze sodomie, což by tehdy trestný čin a mohli být za to souzeni, raději je označili za psychopaty a izolovali je v léčebnách, kde trpěli depresemi. Do pátrání po nich byla zapojena zvláštní jednotka.
Ještě hůře na tom byli všichni homosexuálové v Evropě. V nacistickém Německu byli nekompromisně odesíláni do koncentračních táborů, kde na nich byly prováděny pokusy, a trpěli více než kdo jiný. Úmrtnost této skupiny v táborech dosahovala až šedesáti procent.
Nacisté byli mnohem brutálnější
Hlavními centry pro pokusy na homosexuálech se staly tábory v Dachau a Buchenwaldu, kde dokonce nacističtí lékaři vyvíjeli lék na homosexualitu. Na vývoj byl měsíčně poskytnut vysoký obnos peněz. Testování zahrnovalo řezání do slabin a zavedení umělé pohlavní žlázy, která vylučovala testosteron. Jeho nedostatek byl totiž považován za hlavní příčinu vzniku homosexuality.
Ani po válce nedošlo ke změnám, a ačkoliv obětem holokaustu byly vypláceny státní penze, komunita homosexuálů byla stále považována za zločince a jejich diskriminace pokračovala do roku 1969. V roce 2005 se německá vláda za tuto perzekuci celé LGTB komunitě omluvila.
Postavení ke gayům a lesbám se v armádě USA nezměnilo ani po skončení druhé světové války. Prezident Dwight Eisenhower v roce 1953 dokonce vydal nařízení, podle kterého nesměli ve federálních službách homosexuálové vůbec pracovat.
V armádě pouze pod přísahou lži
Více než pět tisíc lidí poté přišlo kvůli tomuto nařízení a obvinění z homosexuality o práci. Navíc byla tato komunita stále více diskriminována a přehlížena ze strany zbylé veřejnosti.
Lepších časů se gayové a lesby v americké armádě dočkali až v devadesátých letech, kdy prezident Bill Clinton schválil zákon známý pod názvem „Neptej se a mlč“.
Homosexuálové tak mohli v armádě sloužit, ale pouze pod podmínkou, že se ke své orientaci veřejně nepřihlásí. Šlo o kompromis a mezistupeň mezi tím, než bude této komunitě v armádě umožněno pracovat bez omezení a nuceného lhaní.
Teprve před deseti lety mohli homosexuálové slavit naplno. Zákon „Neptej se a mlč“ byl oficiálně zrušen, a ačkoliv se někteří zákonodárci obávali zhoršení akceschopnosti a disciplíně v armádě, prezident Barack Obama a šéfové americké armády to naprosto vyloučili.
Jeden z poručíků využil prakticky okamžitě zrušení tohoto zákona a přesně o půlnoci, kdy nařízení přestalo platit, si vzal svého dlouholetého partnera.
Zdroj: en.wikipedia.org, nationalww2museum.org, zahranicni.hn.cz
Autor: Karolína Stoczková
