Středověká poprava upálením: Kdo vstoupil do cesty církve, byl nemilosrdně poslán do plamenů. Urychlení existovalo

od Nikola Jaroschová
2 minuty čtení
upaleni poprava
upaleni poprava

Středověké praktiky byly kruté a nelítostné. Těžko si lze představit, jak trpěl člověk, který byl mučen, aby se přiznal k něčemu, co vlastně ani neprovedl. Velká část takových lidí zemřela už při procesu, při kterém měla potvrdit svým věznitelům své zločiny.

Jenže ti, kteří přežili a pod nátlakem bolesti a stresu se nakonec doznali, byli obvykle posláni na smrt. Mnozí se možná přiznali proto, aby jejich utrpení skončilo, ačkoli nic neprovedli.

Bohužel poprava upálením ve většině případů neznamenala rychlou smrt. Naopak při ní oběť zemřela v bolestech, které si snad ani nelze představit.

Obvinit čarodějnici mohl téměř každý

Nejčastěji byli lidé upáleni na základě obvinění z čarodějnictví. Ale nebylo to tak, že by pouze církev měla hlavní slovo v tom, kdo se skutečně provinil jako čarodějnice.

Mnohdy vznikala nařčení jenom na základě obyčejných sousedských sporů. A pokud proti označenému člověku mluvilo více lidí, byl mučen a následně na základě svého přiznání, které bylo většinou jen vynucené, nikoli pravdivé, poslán na šibenici.

Kromě čarodějnických procesů byli mnohdy upalováni také francouzští mučedníci. Nejslavnější upálenou se stala Johanka z Arku, francouzská hrdinka upálená za kacířství.

Proces upálení nebyl nijak komplikovaný, ale pro oběti byl nemilosrdný. Kat přivázal člověka ke kůlu na hranici a za podpory mnohdy velkého davu lidí slámu a dřevo podpálil.

Pak už jen stačilo čekat, až křik utichne a svíjející se tělo pohltí plameny. To bylo obvykle otázkou několika minut. Upálený zemřel v obrovských bolestech.

Urychlení střelným prachem

Existovaly dvě možnosti urychlení takové popravy, při které mrtvý nemusel trpět. Jeden způsob byl oběšení a následné spálení. V takovém případě byla smrt velmi rychlá a na hranici už nikdo netrpěl.

Ve druhém případě byl obviněný postaven na hranici, ale těsně u něho byla umístěna nálož střelného prachu. Jakmile se plameny dostaly k němu, hranice vybouchla a ve většině případů způsobil výbuch urychlení smrti.

Tyto případy ale byly pouze výjimečné a obvykle byly oběti upalovány skutečně zaživa. Dav si tak měl z podívané zapamatovat, co se stane, pokud se obyčejný člověk zaplete do sporů s církví a bude mít co do činění s čarodějnictvím.

V roce 1612 v Anglii upalování za kacířství vyšlo z módy. Ovšem pálení lidí za vraždy, krádeže a jiné zločiny pokračovalo až do 18. století.

Smrt uhořením je historiky často považována za jednu z nejhorších a nejbolestivějších. Navíc se v mnohých případech jednalo o falešná doznání k čarodějnictví a oběti byly ve skutečnosti nevinné.

Autor: Šárka Cvrkalová


Související články