Richard (31): Přítelkyni jsem řekl, že jsem fotograf. Být mnou, také se nepřiznáte k tomu, co fotíte

od Nikola Jaroschová
2 minuty čtení
atraktivni mlady muz
Zdroj: 123RF.COM

Richard pracuje v IT firmě jako technik. Jeho velkým koníčkem je fotografování a občas si hledá i nějaké zakázky, aby si přivydělal. Jeho přítelkyně dobře ví o obou jeho povoláních. Nemá ale tušení, za jaké fotografie ho klienti chválí a děkují mu slovy i penězi.

Článek byl zpracován na základě příběhu čtenáře, který nám jej zaslal pomocí e-mailu. Fotografie jsou pouze ilustrační a jména osob byla na žádost čtenáře pozměněna.

„Pracuji jako IT technik. A to je také povolání, které všude uvádím,“ píše Richard. „Moje přítelkyně ale s oblibou tvrdí, že jsem fotograf. Je pravda, že si občas přivydělám nějakým tím focením, kdyby ale Romana věděla, na co se specializuji, nevím, zda by se jí to tak líbilo,“ popisuje Richard.

„Osobně se za fotografa nepovažuji. Jestli pro někoho něco nafotím jednou nebo dvakrát do měsíce, jsem šťastný. Ale musím uznat, že po každém focení je mi špatně z toho, co jsem viděl, takže kdybych se měl této činnosti věnovat častěji, asi bych ji ani nedělal,“ přiznává.

Někdy je to opravdu šílené

Richard neoficiálně spolupracuje s několika útulky a s ochranářskými stanicemi na pomoc zvířatům. Pomáhá jim s focením příspěvků na facebookové stránky a doma se pak chlubí své dívce, jaká pěkná zvířata nafotil.

Jenomže mnohem více než roztomilí pejskové a zachráněná zvířata působí na člověka smutný příběh. Pokud chtějí útulky pomoci zdravým zvířatům, je třeba lidem ukázat, jak dopadne zvíře, kterému nikdo nepomůže.

Stejně tak záchranným stanicím se ne vždy podaří zvířatům pomoci. Někdy jsou jejich zranění vážná, trvale je zmrzačí, nebo zvíře nepřežije. Ale právě tyto příběhy ukazují, proč by lidé měli věnovat pozornost přírodě kolem sebe.

„Fotil jsem už prázdné kotce, ze kterých dýchá smutek po zemřelém psovi. Fotil jsem psa, který se dostal do útulku úplně zubožený. Mrtvé soví mládě, které vypadlo z hnízda. Ale i jinak zraněné živočichy, kterým ublížil člověk nebo příroda,“ popisuje.

„Někdy je mi smutno, chce se mi plakat a nemohu ani zaostřit, jak se mi klepou ruce. Za některé fotky si ani neberu peníze, protože vím, že to dělám na pomoc zvířatům, a je mi hloupé si za službu nechat platit,“ dodává čtenář.

Měl jsem noční můry, přítelkyni s tím ale nezatěžuji

Richard se někdy vrací z focení skleslý a smutný. Přede dveřmi do bytu ale připraví úsměv a Romaně ukazuje jenom fotky pozitivní, aby se nad zvířátky mohli společně bavit. „Ona miluje zvířata.

Nejsem si jistý, že by pochopila, že to dělám na jejich pomoc. Kdybych jí ukázal fotku zuboženého psa nebo jiného mrtvého zvířete, kterému nešlo pomoci, asi by po mně chtěla, abych s tím přestal,“ píše Richard.

Několikrát prý také uvažoval o tom, že by s fotografováním skončil. Jenže pak si uvědomí, že vždy při návštěvě útulků a chovných stanic vidí zvířata, která přežila a mají se díky lidem dobře.

Uvědomí si, že jeho fotografie třeba někoho inspirují k tomu, aby přispěl nějakou částku na útulek, nebo aby si lidé uvědomili, jak se ke zvířatům chovat. „Je to poslání. Sice mívám noční můry, ale stále mám pocit, že to stojí za to,“ vysvětluje.

Richard doma všechny svoje paměťové karty s fotkami zamyká a notebook má zaheslovaný, aby se k fotografiím nedostala jeho přítelkyně. „Chráním si své soukromí a ona to zatím respektuje. Doufám, že jednou omylem nenajde nějakou fotografii, která by jí vyrazila dech.“

Autor: Šárka Cvrkalová


Související články