Medicína v 16. a 17. století byla velmi nedokonalá. Lidé neměli tušení, jak funguje krevní oběh, spoustu nemocí přičítali zlým duchům, protože si nedokázali vysvětlit jejich fungování a šíření. Najít proto vhodný lék na bolení hlavy či jiné běžné zdravotní problémy byl problém.
Ovšem nebylo zapotřebí vědy a zkušených poznatků, aby mohli fungovat i v této době lékaři a léčitelé. Nemocní totiž spoléhali na to, co bylo tehdy logické: Když mě bolí hlava, pomůže mi lék z lebky zemřelého, pokud mám problém s krví, měl bych vypít čerstvou krev někoho zdravého.
Tato logika sice postrádá jakékoli vědecké vysvětlení, ale svým způsobem v některých ohledech fungovala, protože mohlo pomoci i to, že si člověk vsugeroval myšlenku, že po pozření léku mu bude lépe.
Vykradači hrobů prodávali části mumií za velké peníze
Sehnat lidské ostatky, které by se později mohly rozmělnit s dalšími přísadami a podávat nemocným, nebylo vůbec snadné. Nejčastěji se zachovalé lebky obstarávaly z mumií z egyptských hrobek.
Proto si vykradači těchto hrobů přišli na slušné peníze, když se materiály získané po nocích snažili prodat lékařům a šarlatánům. Rozmělněná lidská lebka smíchaná s čokoládou byla údajně skvělým lékem na mrtvici.
Horší to ovšem bylo se sháněním čerstvé lidské krve, která měla pomoci nejen s krevními onemocněními, ale také s posílením celého imunitního systému. Lidé věřili, že vypitím krve někoho mladého a silného se sami stanou vitálními.
Například Římané pili po výhře krev svých soupeřů, ne proto, aby dokázali svou dominanci, ale proto, aby z mladých padlých bojovníků dostali do svých těl to nejlepší, co mohli.
Jenže jak takovou krev získat? Bylo potřeba ji sebrat z těla ihned po smrti, aby byla ještě čerstvá. V tomto případě tedy vykradači hrobů nepomohli.
Krev se stáčela z těl při popravách
Kati po popravě viníka uchovávali krev a později ji věnovali lékařům, kteří z ní mohli vytvářet léky například pro panovníky či vyšší šlechtu.
Věřilo se dokonce i tomu, že smíchaná čerstvá krev s alkoholem je vhodným lékem na deprese a další psychické problémy, a byla velmi často podávána panovníkům, kteří poté měli minimálně pocit, že pro své zdraví něco udělali, a i to jim mnohdy psychicky velmi prospělo.
Chudí lidé, kteří si nemohli dovolit ten největší luxus, stáli obvykle při popravách v hloučcích a s hrnečky a drobáky čekali, zda jim kat za malé peníze dá alespoň pár kapek odsouzencovy krve.
Jak se doba měnila, medicína šla kupředu. V 18. století už lidé příliš na kanibalistické léky nevěřili a začínali využívat spíše modernějších lékařských metod.
Přesto ale ještě v 19. století a na počátku toho 20. byly prodávány mumie, které měly sloužit jako základ pro léky těm, kteří i nadále věřili silám mrtvého těla.
Autor: Šárka Cvrkalová
