Války psaly různé příběhy, a ačkoliv hlavními aktéry byli většinou muži na frontách, i ženy měly v těchto dobách své silné příběhy. Jednou z nich je také Anna Coleman, která pomáhala znetvořeným válečným veteránům s návratem do normálního života.
Ve dvacátém století lidstvo zažilo dva velké válečné konflikty. První světová válka bývá často zastíněna tou druhou, ale neznamená to, že by byla méně brutální. Čtyři roky trvající konflikt znamenal smrt pro miliony vojáků i civilistů.
Znetvoření vojáci žili v izolaci
Na frontách byly tehdy používány dělostřelecké zbraně a plamenomety, které předtím nikdo neznal a které způsobily mnoho závažných zranění. Vojáci si tak následky nesli i po skončení konfliktu.
Zdroj: Profimedia
Plastická chirurgie ještě neexistovala, a váleční veteráni tak často žili v ústraní, aby své okolí příliš neděsili svým znetvořeným vzhledem. To se ale rozhodla změnit nadaná umělkyně Anna Coleman.
Narodila se v roce 1878 ve Filadelfii, ale vzdělání získala v Evropě. Studovala umění a sochařinu v Paříži a Římě. V Evropě se také provdala za lékaře Maynarda Ladda a společně se v roce 1917 usadili ve Francii.
Zdroj: Profimedia
Doktoři neuměli pomoci, tak se zapojili umělci
Tam se setkala s umělcem Francisem Derwentem Woodem, jehož specializací byla výroba masek pro znetvořené obličeje. Anna se tímto nápadem nechala inspirovat a rozhodla se metody ještě vylepšit tak, aby se znetvoření vojáci nemuseli bát vyjít do společnosti.
Po konzultaci s Woodem si v Paříži otevřela vlastní studio portrétních masek, které získalo záštitu amerického červeného kříže, jelikož vojáci potřebovali získat doporučení.
Zdroj: Profimedia
Během prvního roku fungování salonu se Anna se svým týmem nezastavila. Vyrobili více než stovku masek a jejich práce byla velmi profesionální. Za každou cenu chtěli, aby se jejich klienti cítili co nejkomfortněji.
Maska jako předchůdce moderní plastické chirurgie
V pohodlné místnosti pomocí sádry udělali odlitek obličeje a o znetvoření se se svým klientem snažili mluvit co nejméně. Z odlitků a fotografie pořízené ještě před zraněním poté vytvořila masku z velmi tenké galvanizované mědi.
Zdroj: Profimedia
Protéza byla následně natřena odstínem barvy podobné barvy pleti a k vytvoření obočí, kníru nebo vlasů používala skutečné vlasy, aby působily co nejpřirozeněji v rámci možností a dostupných technologií.
Maskám chyběly emoce a stále byly pro denní nošení dost těžké. Často je museli znetvoření lidé přidržovat například pomocí brýlí. I tak ale byli všichni za tuto službu velmi vděční. Anna i její studio dostávaly stovky děkovných dopisů.
Zdroj: Profimedia
K práci sochařky se Anna vrátila
I přesto se však našli odpůrci, kteří naopak tvrdili, že masky zakrývají hrůzy způsobené válkou. Za svou záslužnou práci i přes kritiku získala nejvyšší francouzské státní vyznamenání, a to Řád čestné legie.
Celou svou uměleckou tvorbu Anna nezasvětila pouze maskám, ale pustila se také do vytváření soch. Jedna taková zdobí dodnes park v Bostonu. V roce 1936 odešla Anna společně s manželem do důchodu, který strávili v Kalifornii. Zemřela ve věku šedesáti let v roce 1939, tedy těsně před vypuknutím dalšího celosvětového válečného konfliktu.
Zdroj: en.wikipedia.org, allthatsinteresting.com
Autor: Karolína Stoczková
