Už když jsem byl malý kluk, moje maminka mi často říkávala, že bych se měl snažit být v životě trochu průbojnější. Je pravda, že jsem se už na základní škole potýkal s šikanou, protože jsem zkrátka neměl dostatek odvahy, abych se svým spolužákům postavil. Moje neprůbojná povaha mě doprovází celý život a po svatbě se mi začala škaredě nevyplácet.
Na Lucii mi imponovalo, že byla na rozdíl ode mě ráznější povahy. Když něco chtěla, jednoduše to dostala, protože byla ochotná udělat pro to cokoliv. Byla naprostým opakem mě, možná právě proto jsem se do ní zamiloval. Nemohl jsem vědět, že našich rozdílných vlastností budu jednoho dne ošklivě litovat.
Zpočátku mi nevadilo, že v našem vztahu vládne ona
Už když jsem s Lucií začínal chodit, projevovala se její vůdčí povaha. Zpočátku mi to nikterak nevadilo, ba naopak mi vyhovovalo, že o všem rozhodovala a já se nemusel prakticky o nic starat. Ačkoli si ze mě kamarádi mnohdy dělali legraci, že v našem vztahu je to Lucie, která nosí kalhoty, nevadilo mi to a jejich vtipům jsem se smál.
Pamatuji si na den, kdy jsem rodičům oznámil, že si chci Lucii vzít. Táta bez jediného slova souhlasil, maminka se ale zatvářila zklamaně. Vzala si mě stranou a řekla mi, abych si to dobře rozmyslel, protože bych jednoho dne mohl manželství s Lucií litovat.
Po svatbě převzala pomyslné otěže
Pokud jsem byl přesvědčen, že před svatbou Lucie rozhoduje o každém mém kroku, po svatbě jsem musel uznat, že to byl teprve slabý odvar. Jakmile jsem jí na prst nasadil prstýnek, začala se chovat ještě panovačněji než doposud. U nás doma se toho hodně změnilo, Lucie převzala pomyslné otěže, a já tak ztratil veškeré slovo, na můj názor totiž nebrala zřetel.
Kamarádi mi přezdívají podpantoflák
Moc dobře jsem věděl, že Lucie ráda rozhoduje. Netušil jsem však, že ze mě jednoho dne udělá typického podpantofláka, kterého si jeho kamarádi budou dobírat. Lucie se ke mně začala chovat, jako bych byl malé dítě, které není schopné vlastního názoru nebo vlastního rozhodnutí. Ať jsem chtěl udělat cokoliv, musel jsem se nejdříve zeptat své ženy, jestli to udělat mohu.
Moji kamarádi se třeba každý čtvrtek schází na pivo. Je to taková tradice, kterou dodržují už několik let. Před svatbou jsem byl zvyklý, že jsem se ve čtvrtek v podvečer sbalil a odešel na dvě nebo na tři piva. Po svatbě jsem se musel ptát na svolení své ženy. Ne vždy mi dovolila, abych za kamarády zašel, a oni mi tak začali přezdívat podpantoflák. Začal jsem se sám za sebe stydět, jak daleko jsem to nechal zajít.
Své ženy se musím ptát úplně na všechno
V současné době je situace taková, že se své ženy musím ptát úplně na všechno. Chci si pustit televizi? Musím se zeptat Lucie. Chci si dát po večeři pivo? Musím se zeptat Lucie. Chci si vzít do práce místo modré mikiny červenou? Musím se zeptat Lucie. Chci si domů pozvat kamarády na sledování fotbalového zápasu? Musím se zeptat Lucie.
Uvědomuji si, že se ke mně moje manželka chová nepatřičně. Nemám ale povahu na to, abych se proti ní vzepřel. Proto tiše trpím a poslouchám rozkazy, které mi dává. Moje maminka měla pravdu, že jednoho dne budu litovat, že jsem si Lucii vzal. Na žádost o rozvod ale nemám odvahu.
Článek byl zpracován na základě příběhu čtenáře. Fotografie jsou pouze ilustrační a jména osob byla na žádost čtenáře pozměněna.
Autor: Nikol Kolomazníková
