Tereza na mě působila jako milé děvče. Všichni si to o ní taky mysleli, jenže jakmile jsme se vzali, projevila se její druhá tvář, ze které mám někdy dokonce i strach. Teď nevím, co si počít.
Článek byl zpracován na základě příběhu čtenáře. Fotografie jsou pouze ilustrační a jména osob byla na žádost čtenáře pozměněna.
Všichni říkali, že už si mám konečně někoho najít
Narodil jsem se v malé vesnici, kde lišky dávají dobrou noc. Mně to nikdy nevadilo, nedokázal bych si představit život někde ve městě, kde je rachot, všude auta, smog a lidi se na sebe pomalu ani nepodívají, to by mi nevyhovovalo.
Líbila se mi ta pohoda, přes týden chodit do práce, každý víkend pak s kamarády na pivo, taková vesnická klasika.
Bylo mi skoro pětatřicet let. Seděli jsme v hospodě a přišla řeč na to, že jsem vlastně jediný, kdo si ještě nenašel partnerku na vážný vztah. Kamarádi na mě začali tlačit a argumentovat tím, že jestli si někoho nenajdu, skončím na stará kolena sám. To jsem nechtěl.
Skoro všichni moji přátelé byli už ženatí a ti, kteří se neoženili, se svými partnerkami alespoň několik let žili. Říkal jsem si, že od nás z vesnice jsou všechny holky už zadané, a navíc mě znají, což je z mého pohledu spíš nevýhoda než výhoda.
Přišlo to jako dar z čistého nebe
Tereza a její matka se k nám na vesnici přestěhovaly z města. Byli jsme teď skoro sousedi. Rozhodl jsem se, že se s ní musím seznámit. Všechny holky od nás to berou jako samozřejmost, ale já ji tehdy sbalil na projížďku na koni. Na tohle jsem čekal.
Do roka byla veselka, připadal jsem si jako nejšťastnější chlap na světě. Konečně jsem měl svoji manželku a bude to tak, jak jsem si vždycky přál.
Svatba byla ve velkém stylu. Slavobrána, spousta lidí, všichni pekli koláčky a bylo to tak, jak má být. Když mi kamarád na krk nasadil ten chomout, ještě jsem nevěděl, jak svazující ve skutečnosti bude.
Holka z města byla chyba
Netrvalo to vůbec dlouho a po svatbě začaly problémy. Tereze se pořád něco nelíbilo. Měla problém s tím, že chodím z práce domů pozdě. Nedokázala pochopit, že když jsou žně, tak se musí pracovat dlouho, kolikrát až do setmění.
Taky se jí nelíbilo, že chci chodit na pivo jako dřív. Neviděl jsem na tom nic špatného, jenže ona začala mým přátelům vyprávět lži o tom, jak ji podvádím, jak se o ni nedokážu postarat a že nechci rodinu. To ale nebyla vůbec pravda. Nedalo se s ní mluvit.
Začala mi vyhrožovat, že pokud nekoupíme nové auto a nepřestěhujeme se zpátky do města, kde jsou kina, divadla a zábava, že se se mnou rozvede.
Nedávno mě postavila před toto ultimátum a já teď nevím, co si počít. Zůstat sám a šťastný, nebo žít ve městě, které nesnáším, se ženou, kterou už nemiluji?
Autor: René Podhrázský
