Andrej (40): Rozhodl jsem se zatočit s tím, co mě už dlouho trápilo. Netušil jsem, jaký dopad to bude mít na mou rodinu

od Adéla Vocetková
2 minuty čtení
Zdroj: Shutterstock

Už dlouho si pohrával s myšlenkou, že mu jeho problém přerůstá přes hlavu. Odhodlával se k razantnímu kroku a chtěl s tím zatočit. Neuměl si však dost dobře představit, jaký dopad to bude mít na jeho rodinu.

Článek byl zpracován na základě příběhu čtenáře. Fotografie jsou pouze ilustrační a jména osob byla na žádost čtenáře pozměněna.

Andreje trápila jedna věc a byl si dobře vědom toho, že netrápí jen jeho, ale že je přítěží i jeho manželce a jejich třem dětem. To byl právě důvod, proč se rozhodl s tím zatočit.

Začalo to u mě už před lety

Nikdy jsem se alkoholu nebránil, ba spíše naopak. V mládí jsem nevynechal jedinou příležitost, kdy si s kamarády zajít na pivko nebo klidně něco ostřejšího.

Moje žena o mně věděla, že alkohol je jednou z mých temnějších stránek, a s tímhle vědomím si mě také brala.

Několikrát se stalo, že jsme se kvůli tomu pohádali. Vyčetla mi, že piji až moc, že si nedokážu představit den bez toho, abych si dal alespoň jedno pivo.

Ačkoli měla pravdu, nic jsem s tím neudělal

Uvědomoval jsem si, že má moje žena pravdu. Přesto jsem s tím roky nic nedělal, možná mi to bylo i jedno, možná jsem si to neuvědomoval.

Nejednou se stalo, že jsem kvůli pití prošvihl nějakou důležitou událost. Asi tím vůbec nejhorším bylo, že jsem se „zapomněl“ s kamarády v hospodě v den, kdy měla moje nejmladší dcera narozeniny.

Zatímco já vesele popíjel, rodina na mě doma čekala s oslavou. Mně to tu chvíli vůbec nedošlo, ale poté jsem si to vyčítal. Jak jsem tohle mohl svojí holčičce udělat?!

Rozhodl jsem se, že s tím skoncuji. Nevěděl jsem, jaký dopad to bude mít na rodinu

Jednoho dne mi došlo, kolik let jsem propil, kolika lidem jsem kvůli alkoholu nějakým způsobem ublížil a kolik okamžiků jsem prošvihl.

Řekl jsem si dost, musel jsem s tím skoncovat. Ačkoli jsem sám sebe neviděl jako nějakého alkoholika, věděl jsem moc dobře, že bez pomoci to nezvládnu. Proto jsem se přihlásil do léčebny – dobrovolně.

Moje rodina to nečekala. Manželka to obrečela a přiznala, že na takový krok z mé strany čeká už mnoho let. Děti, které již mají dostatek svého rozumu, mé rozhodnutí uznaly jako to nejlepší, které jsem mohl udělat.

Měl jsem to udělat dříve

Léčení sice nebylo úplně jednoduché, upřímně jsem si to představoval jinak. Ale tři měsíce v odloučení mi daly hodně.

Vrátil jsem se jako člověk, který si toho stihl hodně uvědomit. Především jsem si uvědomil, že jsem to měl řešit už dávno. Předešel bych mnohému zklamání – jak mé ženy, tak našich dětí.

Jsem moc rád, že jsem k tomu rozhodnutí nakonec dospěl. Je ze mě nikdo jiný, alkohol mi nechybí – někdy ano, to bych lhal, ale rozhodně ne natolik, abych se k pití zase vrátil.

Autor: Nikol Kolomazníková

Související články