25. března roku 1911 vypukl požár v oděvní továrně Triangle Shirtwaist Company poblíž Washington Square v newyorské Greenwich Village. Během několika minut bylo celé osmé patro desetipatrové věže v plamenech. Kolemjdoucí mohli jen s hrůzou sledovat marnou snahu hasičů s příliš krátkým záchranným žebříkem a desítky dělníků a dělnic křičících z oken v devátém patře.
Uvěznily je plameny, zhroucené požární schodiště, nefunkční výtah a zamčené dveře. Dělníci a dělnice pod tlakem postupujícího ohně začali zoufale skákat z oken na chodník. Další pracovníci zahynuli v plamenech nebo šli vstříc smrti skokem do otevřené výtahové šachty. S chatrným požárním schodištěm se zřítily asi dvě desítky zaměstnanců firmy pokoušejících se o únik.
Při požáru továrny Triangle Shirtwaist Company zahynulo celkem 146 pracovníků, většinou mladých žen – italských a židovských přistěhovalkyň. Většina obětí zemřela v důsledku zanedbaných bezpečnostních opatření.
Tragédie přitáhla pozornost veřejnosti k pracovním a bezpečnostním podmínkám v továrnách a vedla k vytvoření řady zákonů a předpisů, které lépe chrání bezpečnost pracovníků. Po dobu 90 let šlo o nejsmrtelnější katastrofu na pracovišti v New Yorku.
Směšný plat a špatné pracovní podmínky
Továrna Triangle Shirtwaist Company, kterou vlastnili Max Blanck a Isaac Harris, se nacházela v posledních třech patrech budovy Asch Building, na rohu Greene Street a Washington Place na Manhattanu. Oděvní manufaktura zaměstnávala především mladé imigrantky, které pracovaly za šicími stroji ve stísněném prostoru u dlouhých dřevěných stolů.
Mladé dívky, nejčastěji ve věku 14 až 24 let, šily oblíbené dámské halenky 12 hodin denně, sedm dní v týdnu za pouhých 15 dolarů týdně. Továrna běžně zaměstnávala asi 500 dělníků a dělnic.
Minimum možností úniku
V roce 1911 v budově existovaly čtyři výtahy s přístupem do továrních pater, funkční však byl pouze jeden a vedla k němu dlouhá úzká chodba. Ven do ulice vedla dvě schodiště. Jedno však bylo zamčené, aby se zabránilo krádežím a aby nikdo v průběhu směny nemohl odejít na cigaretu.
Požární schodiště bylo velmi úzké a chatrné, bezpečně po něm opustit budovu by všem pracovníkům trvalo hodiny. Nebezpečí požáru v továrnách, jako byla Triangle Shirtwaist Company, bylo dobře známé. V oděvním průmyslu i městské správě však byla vysoká míra korupce, a tak žádná užitečná opatření vůči požárům nebyla přijata.
Pojistné podvody majitelů
Majitelé firmy za sebou měli dokonce již čtyřnásobnou historii požárů v dalších vlastněných továrnách. Mělo jít o úmyslné zakládání požárů před začátkem směn kvůli vyplacení velkých protipožárních pojistek, což nebyla na počátku 20. století neobvyklá praxe.
Ačkoli příčina požáru v roce 1911 nebyla úmyslná, jednání majitelů přispělo k tragédii. Odmítli totiž do továrny nainstalovat protipožární sprinklerové systémy a další bezpečností opatření pro případ, že by potřebovali znovu založit požár kvůli pojistce.
Příčina tragédie
Bylo sobotní odpoledne 25. března 1911 a v oděvní továrně se tehdy nacházelo 600 dělníků a dělnic. Tehdy v severovýchodním rohu 8. patra, ve velkém odpadkovém koši obsahujícím odřezky látek, které byly nahromaděné za dva měsíce, vzplála špatně uhašená zápalka či nedopalek cigarety.
Ačkoli bylo kouření v továrně zakázáno, bylo známé, že dělníci sem cigarety propašovávali, aby si mohli tajně zakouřit při směně, když nesměli odejít ven. Manažer se pokoušel oheň uhasit, ale marně. Prostory továrny byly navíc plné látek a dalšího hořlavého materiálu, a tak se oheň šířil opravdu rychle.
Zoufalé pokusy o útěk
Některé dělnice se pokusily opustit budovu výtahem. Do něj se však vešlo pouze 12 lidí a dokázal vykonat pouhé čtyři cesty tam a zpět, než se z horka porouchal. Dívky, které zůstaly čekat na výtah, v zoufalství skákaly šachtou dolů, aby unikly smrti v plamenech.
Ty, které prchaly dolů přes schodiště, potkala strašná smrt upálením zaživa, když našly dole u schodů zamčené východové dveře. Chatrné požární schodiště z vnějšku budovy se zřítilo k zemi i s unikajícími lidmi.
Pracovníci, kteří se nedostali na schodiště nebo do výtahu a již zůstali uvězněni uvnitř továrny, začali zoufale skákat z oken, aby unikli ohni. Těla skokanů padala na hasičské hadice a hromadila se na chodníku.
Žebříky dosáhly jen do 7. patra
Hasiči neměli dostatečné vybavení k hašení v takovéto výšce. Vysouvací žebříky dosáhly pouze do sedmého patra, požár vypukl v osmém a rychle se šířil do vyšších pater. Když byla rozvinuta záchranná síť k zachycení skákajících, ukázala se jako neúčinná – pod náporem skokanů praskla.
Pracovníci, kteří byli v patrech nad požárem, včetně majitelů, kteří byli ten den v práci i se svými dětmi, utekli na střechu a poté do přilehlých budov. Během 18 minut bylo po všem. Uhořelo, udusilo se kouřem či zemřelo při skoku nebo pádu požárního schodiště celkem 146 dělníků a dělnic. Nejmladší oběti bylo pouhých 14 let.
Protesty a odškodnění
Odborové svazy uspořádaly 5. dubna pochod na newyorské Páté Avenue na protest proti podmínkám, které k požáru vedly. Zúčastnilo se ho 80 000 lidí. Díky tomu byl ustanoven Výbor pro veřejnou bezpečnost. Požár vedl k legislativě vyžadující zlepšení bezpečnostních norem v továrnách, stejně jako k zákonům zlepšujícím pracovní podmínky pro dělníky v manufakturách.
Navzdory mnoha důkazům o nedbalosti majitelů továrny nebylo vedení firmy obviněno ze zabití. Aby majitelé urovnali soudní spory, nakonec zaplatili každé rodině oběti směšné odškodné 75 dolarů. Zlomek toho, co jim po požáru vyplatila pojišťovna.
Zdroj: en.wikipedia.org, history.com, smithsonianmag.com
Autor: Michaela Pauerová
