Už od počátku historie vesmírných výletů spolu Sovětský svaz a Amerika soupeřili v tom, kdo bude mít větší úspěch. V roce 1957 se dostala do vesmíru sovětská umělá družice Sputnik, v dubnu 1961 se na oběžnou dráhu vydal první člověk, také Sovět.
Američané se rozhodli, že se nenechají zahanbit. To oni chtěli být těmi, kdo poprvé vyšle člověka na Měsíc. Zbrklé plánování a časový tlak ale nakonec způsobil jenom katastrofu.
Přispěl tomu prezidentův projev
Pouhých šest neděl po tom, co se Jurij Gagarin jako první člověk podíval do vesmíru, pronesl prezident Ameriky Kennedy tato slova: „Věřím, že tento národ si může dát tento cíl. Ještě před koncem tohoto desetiletí dostaneme člověka na Měsíc a zajistíme jeho bezpečný návrat zpět.“
Tou dobou ale ještě Kennedy netušil, co jeho slova spustí. Společnost NASA se rozhodla jeho plánu dostát a začala okamžitě plánovat přípravy kosmické lodi Apollo 1. Její posádkou se měli stát tři astronauti Grissom, White a Chaffee.
Zatímco zaučování a přípravy posádky probíhaly v pořádku, s výrobou kosmické lodě to bylo daleko horší.
Sami astronauti si několikrát stěžovali na některé věci, ale společnost North American Aviation, která dostala konstrukci lodi na starost, upravila sotva některé z připomínek.
Podle všeho bylo málo času. Kdyby mělo být upraveno vše, co astronauti požadovali, bylo by třeba předělat celou loď. A na to nebyl čas. Nikdo tou dobou ještě netušil, co všechno způsobí zbytečný spěch.
Nedočkali se ani prvního startu
27. ledna 1967 měla proběhnout první zkouška lodě Apollo 1. Všichni tři astronauti se i přes své pochybnosti nalodili do vnitřku celé konstrukce k velkému testu. Cílem bylo ověření chování přístrojů během simulovaného startu.
Z počátku šlo vše dobře. Kabina se zaplnila kyslíkem, což bylo plánované, protože stěny lodě jsou potom lehčí a tenčí a ve vesmíru bude pro kosmonauty zásoba vzduchu klíčová.
Z počátku si posádka s velitelstvím podle plánu vyměňovala údaje. Jenomže spojení se náhle začalo přerušovat.
„Máme tu požár v kabině,“ je slyšet mezi šumem v hlášení. Tou dobou už je zle. Víko kabiny se totiž otevírá dlouhou dobu, a navíc směrem dovnitř.
Tlak, který je v lodi tou dobou, by se dal jen těžko překonat. Přitom právě na otevírání lodi si astronauti stěžovali nejvíce.
Kabina Apolla 1 dlouho nevydržela. Když se ozval výbuch, bylo už pozdě na to cokoli řešit. I když se přítomní lidé snažili požár ručními přístroji hasit, tři ohořelá těla dostali záchranáři ven až po sedmi hodinách boje s ohněm.
Dostali se na Měsíc na pamětní desce
Ze smrti tří mladých muž byla nakonec obviněna částečně NASA, částečně společnost, která raketu vyráběla.
To ale život kosmonautům nevrátí. Kvůli stresu a velkému spěchu přišli o život tři nadějní mladí lidé.
O deset měsíců později v novém raketoplánu vstupuje na Měsíc první Američan Neil Armstrong.
Ten umisťuje na místě pamětní desku se jmény a příběhem tří kosmonautů, kteří zahynuli při první zkoušce. Alespoň tímto způsobem dostáli svému přání být prvními lidmi na Měsíci.
Autor: Šárka Cvrkalová
